Gestalt terapie: Uvědomování, dialog a proces

V klasické i vztahové gestaltterapii se vyhýbáme interpretacím, které pacientům říkají, proč něco dělají, a které jsou spíše intelektualizacemi než zážitky. Tyto interpretace, podávané jako fakta, naznačují, že pravda vychází od terapeuta, nikoli ze společně sdíleného prožitku. Když však mluvíme o interpretaci v souvislosti s perspektivou, stává se součástí gestaltterapie jakožto fenomenologického systému. Gestaltterapie se snaží eliminovat interpretace, které jsou vzdálené prožívání a zakládají se na terapeutově teorii, přičemž předpokládají, že pravda leží skrytá, dokud ji terapeut neodhalí. V této teorii neexistuje žádná percepce nebo smysl reality, který by nebyl interpretovaný. Rozlišujeme mezi interpretovanou subjektivitou, která reaguje na současné pole, a fixovaným Gestaltem, jenž nereaguje. Je rozdíl mezi terapeutem, jehož subjektivita reaguje na pacienta, a terapeutem, který se domnívá, že zná hlubší pravdu. Terapeut nemá nárok na „objektivní“ realitu a potřebuje pokoru, aby si uvědomil, že jeho realita je subjektivní a že pacientovo prožívání ji může změnit.