Nikoho nečekám

Karel Škrabal, součást nastupující básnické generace, byl zprvu známý pouze svým přátelům. Jako novinář byl vnímán jako příliš vulgární pro uměleckou scénu a akademici ho považovali za „zprávaře“ a aktivistu. Klíčovým momentem se stalo jeho rozhodnutí začít číst v klubech a kavárnách, což vedlo k vydání desky, almanachů a básnických sbírek. Hlouběji se spojil s avantgardou a undergroundem, což se stalo součástí jeho identity. Podle etymologického slovníku byl Vídrholec lesem, který sloužil jako skrýš loupežníků. Škrabalova poezie se vyznačuje tajemstvím a obyčejnými nezapomenutelnými chvílemi. Jeho verše, jako „kdekdo běží jako o život“, odrážejí taoistickou ideu wu-wej, tedy nezasahování a klidnou tvořivost. Tato pasivita však neznamená odevzdání, ale odstup, který umožňuje vnímat svět a zachytit ho v poezii. Škrabalova gesta nejsou přehnaná; jeho psaní vyžaduje „trochu úzkosti“ a obyčejné zkušenosti. S ironickou empatií pozoruje svět a jeho verše jsou důvěryhodné. Na nikoho nečeká, ale jeho náruč je otevřená.