Staré hodiny

Jméno vlámského spisovatele Ernesta Claesa není u nás neznámé. V čtenáři evokuje vzpomínku na půvabné vyprávění o Bělohřívkovi a o svérázných postavách brabantského venkova, jeho sedláků, pytláků, pobudů, muzikantů, učitelů a především dětí. Claesovy "Staré hodiny" navazují svou tematikou i pohledem na skutečnost na autorova předchozí díla. Znovu se vrací do svého domova k rodičům a sourozencům, do školy mezi kamarády, s nimiž prožíval nejen slavnostní chvíle prvního svatého přijímání, ale i rošťárny a dětské touhy po věcech zdánlivě nedosažitelných. Z růžence Claesových povídek, z tohoto poklidného vzpomínání starce s hlubokým pochopením pro chyby a nevinné rozvernosti dětství, proudí životní klid a pohoda zkušeného člověka, který dosáhl životní rovnováhy po čase úzkosti a radosti, lásky i záští, a který využívá tohoto klidu k poslednímu ohlédnutí na chvíle prožité mezi svými a k poslednímu vyznání lásky k rodnému kraji. 33-318-72