Dvojí dech

Fišmeisterova devátá sbírka má opět rysy jako sbírky předchozí: „je plachá, niterná, důvěrná a vstřícná k čistému vidění dětí a Božích bláznů“ (J. E. Frič), umí vtáhnout čtenáře do svébytného autorova světa. Opět v ní a s ní přichází lyrik v epičnosti a epik v lyričnosti, opět se tu Miroslav Fišmeister projevuje jako autor drobných, leč pregnantně přesných poetických záseků, jako onen pověstný „virtuos hravého neklidu“.