Bára Bažantová Livres

Ve vybydlených panelácích, během vyvolávání duchů, nebo pozorování mraků nad litvínskou chemičkou narážíme na hranice (ne-)důvěry a hloubku vrytých předsudků, ale také na sílu vznikajících spojenectví a krátkých momentů sdílené radosti. V těch aspoň na chvíli roztávají všechny bariéry a Janov patří všem. Druhá část příběhu se odehrává někde hluboko uvnitř v myšlenkové krajině, kde se realita neustále konfrontuje s nesplnitelnou touhou po rovnosti a kde se mezi sebou proplétají otázky týkající se pojmů integrace, kulturní kolinizace a podoby života uvnitř vyloučených lokalit. Text vznikl během pokusů vytvořit prostor pro sdílenou kulturu Podhoubí v sousedském domově v Libuši v Janově.

„Vzpomínám na to tak, že jsme sem všichni přišli s nějakýma ideálama, s představou toho, jakej by svět mohl být. Stavěli jsme ho z bordelu nalezenýho na ulici: kola, kuchyně, zimní kožichy, boty na sucháč, víceméně cokoli, co si umíte představit. Drželo to pohromadě především silou našeho přesvědčení, že to dokážeme líp, totiž žít. Že z těch krámů vybudujem paláce, luxusní resorty pro samozvanou spodinu a že v nich budeme celý noci vzhůru, že budeme žrát odpadky a acid, hory speedu, hory ketaminu, hory matrací – ty se rozprostíraly v zadní hale továrny. Chvíli se zdálo, že nám to projde, obelstít čas i dějiny. Že nám to projde, postavit v ruinách starýho kontinentu naši vlastní, krysí společnost.“Potom, co ji matka jejího tehdejšího přítele obvinila po večírku s Jardou Duškem z krádeže drahých oříšků, pochopila autorka novely Prokletý, kdo přichází, že nikdy nebude bohatá. Toto předsevzetí se jí daří dodržovat za pomoci studia umění a avantgardního způsobu bytí. Ve své druhé knize popisuje život uvnitř barcelonských squatů tak, jak si ho pamatuje i tak, jak se jí zdál.