Stanislav Jirsa Livres

A Angoulême, David Séchard, un jeune poète idéaliste, embauche dans son imprimerie un ami de collège, Lucien Chardon, qui prendra bientôt le nom de sa mère, Rubempré. Poète lui aussi, il bénéficie d'une sorte de gloire locale et fréquente le salon de Louise de Bargeton à qui le lie bientôt une intrigue sentimentale qui fait tant jaser que tous les deux partent pour Paris. Voilà bientôt Lucien lancé dans le monde des lettres aussi bien que de la haute société, mais si Paris est la ville des " gens supérieurs ", ce sera également pour lui celle des désillusions. C'est bien la figure de Lucien, en effet, qui donne surtout son unité aux Illusions perdues qui ont d'abord été, de 1837 à 1843, une suite de trois romans devenus plus tard les trois parties de celui que nous lisons, quand Balzac eut conçu le projet de La Comédie humaine et décidé de faire de sa trilogie l'une des Scènes de la vie de province. Car si Paris reste bien au cœur du triptyque, c'est à Angoulême, néanmoins, que se noue le destin des héros, à Angoulême encore qu'il s'assombrit. Revenu dans sa ville natale, Lucien n'est pas loin d'y sombrer - avant une véritable ascension dont Balzac fera le récit dans un autre grand livre: Splendeurs et misères des courtisanes.

Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.

(fyziologie Paříže) Obsáhlá monografie věnovaná Paříži.

Un psychiatre souffre d'un tel vide existentiel qu'il cherche désespérément quelqu'un à psychanalyser afin de procéder à une identification totale ; une mère névrosée ne pardonne pas à son mari les douleurs de l'enfantement ; un prêtre adepte du spectaculaire prône que la religion restera à jamais un luxe... Voilà un coin de campagne où les uns et les autres présentent de bien curieuses réactions.

Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.

Dans son style étonnant qui mêle la fantaisie et l'absurde, avec l'émotion la plus poignante, Boris Vian nous raconte dans L'herbe rouge les aventures d'un savant qui a inventé une machine pouvant lui faire revivre son passé et ses angoisses. Sous le travesti de l'humour noir, ce sont ses propres inquiétudes que met en scène Boris Vian, avec la frénésie d'invention burlesque qui l'a rendu célèbre.

C'était vers 1907. Le petit et rond Jules, étranger à Pari, avait demandé au grand et mince Jim, qu'il connaissait à peine, de le faire entrer au bal des Quat-Z'Arts, et Jim lui avait procuré une carte et l'avait emmené chez le costumier. C'est pendant que Jules fouillait doucement parmi les étoffes et choisissait un simple costume d'esclaves que naquit l'amitié de Jim pour Jules. Elle crût pendant le bal, où Jules fut tranquille, avec des yeux comme des boules, pleins d'humour et de tendresse.

Román francouzského spisovatele, v němž autor s autobiografickou fikcí a s humorem a ironií vypráví o sobě, o své rodině, o její snaze zakotvit ve společnosti, v níž žijí, ale která jim v minulosti, zvláště za nacistické okupace, neposkytla legální totožnost.

Román podložený autorovými vlastními zkušenostmi a zážitky z druhé světové války. Základní inspirací tohoto díla jsou vzpomínky na válečnou epizodu, na ztracenou vartu kdesi v Ardenském lese. Základní ladění hrůzy a povědomého strachu z ohrožení neznámými silami i zvolený literární styl vzácně koresponduje s válečným námětem – vyprávění působí místy až dojmem realisticky zpracovaného příběhu.

Autor, původně sociolog, zasahuje svými pracemi nejen do sociologie, etnologie, historie, psychologie, filosofie, estetiky, literární teorie a kritiky, ale i do zoologie, botaniky a mineralogie. Nalézá, spojuje vědu s uměním a překračuje hranice poznání rozdrobeného přílišnou specializací, souvislosti, jež specialistovi unikají. Výbor z jeho díla obsáhl spisy Mýtus a člověk, Medúsa a spol. a Zobecněná estetika. V prvním formuloval ortodoxně své vědecké krédo, v druhém ukazoval na kontrasty mezi hmyzem a člověkem, mezi mechanismem a svobodou, mezi přírodou a historií, v třetím zobecnil a systemizoval své myšlenky, hlavně pak dovozoval, že estetické představy a umělecká díla koneckonců odpovídají kosmologickým zákonitostem.Z francouzských originálů připravil Miroslav Míčko, který také vybral obrazovou přílohu a napsal ediční poznámku a doslov Člověk v přírodě a příroda v člověku; přeložili Stanislav Jirsa a Miroslav Míčko; fotografie Karel Kuklík a kol.