František Všetička Livres

Nový literárněteoretický slovník obsahuje tradiční i novodobé pojmy z oblasti poetiky. Zaplňuje tak vyprázdněnou oblast, která v posledních desítiletích v této sféře vznikla. Lexikon je na rozdíl od starších publikací tohoto druhu obohacen o termíny, s nimiž do literárněvědného myšlení přišly novější školy, s jejichž názory a publikacemi jsme se začali u nás obeznamovat teprve v průběhu devadesátých let 20. století, např. aluze, diskurs, manuskriptologie, paradigma, postmodernismus. Vzhledem k tomu, že se na sestavení lexikonu podílejí pouze dva autoři, navíc myšlenkově spříznění, působí jejich publikace jednotným dojmem. Převážná většina hesel je doprovázena názornými literárními ukázkami, zpřesňujícími a konkretizujícími obecně formulovaná hesla. Snahou obou autorů také bylo, aby jednotlivá hesla obsahovala početnější odbornou literaturu, zejména českou, nebo? slovník je určen především studentům, jímž je zahraniční odborná literatura většinou nedostupná.

Pět povídek námětově čerpaných z Olomoucka, zpracovaných naturalisticky s pronikavou povahokresbou postav, stupňující dramatické vyhrocení příběhů. Povídka "Žebrák" portrétuje člověka zcela odlidštěného mamonem, v "Němákovi" autor postihl duševní svět hluchoněmého sazeče a jeho konflikt se zaměstnavatelem. V "Šikovateli Lemanínském" vylíčil Čapek-Chod otřesnou popravu rakouského vojáka a v novele "Labyrint světa" nadaného a slabošského malíře a jeho zápas s měšťáckou společností. Poslední povídka "Kdo s koho" je groteskou s tragickým námětem milostného trojúhelníku.

Sborník literárně teoretických studií zaměřených na rozbor Arbesova díla.(Anotace je z www.baila.net)

Všetičkovy Podoby prózy jsou prvním literárněteoretickým pokusem o zmapování kompoziční poetiky české prózy dvacátých let 20. století. Autor prozkoumal českou prozaickou produkci zmíněných let a zaměřil se ve svém výkladu na ty tituly, jež považuje za umělecký vrchol dané dekády. Svou pozornost přitom věnoval všem literárním proudům a tendencím, od představitelů kritického realismu a naturalismu až po umělce modernistické. Vedle románové produkce neopomněl ani prozaickou tvorbu pro děti.

České baroko není sice posud všestranně prostudováno, ale jistě je již plně rehabilitováno. Dnes tedy bude už stěží někdo tvrdit, že baroko je souznačné s "temnotou" českého ducha, málokdo se odváží pochybovat, že se barokem češství vyjádřilo naopak mohutně a velkolepě: obecně vzato, je u nás baroko dobou, kdy česká tvořivost přináší na dlouhé časy naposled náš vlastní a originální příspěvek do obecného a společného fondu evropské kultury; umělecky vzato se naše baroko svou vskutku tvůrčí povahou velmi kladně odráží od obou epoch, které je historicky rámcují, jak od naší renesance, tak i od osvícenského pseudoklasicismu. - Václav Černý, úvod ke studii Generační periodizace českého baroka

Tato kniha je prozaickou poctou Zdeňku Matěji Kudějovi, spisovateli z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Podstatu knihy tvoří spontánní zajímavé příběhy z Kudějova života, kladené vedle sebe podobně, jak to čtenář zná z Boccacciova Decameronu. Autor využil tohoto způsobu vyprávění při líčení Kudějova extravagantního složitého života. Ve vyprávění vystupují i další postavy českého kulturního světa. Vedle Jaroslava Haška to jsou malíř Jaroslav Panuška, polárník Jan Eskymo Welzel, Bob Hurikán a další.

Olomoucký literární vědec a historik František Všetička (1932) se soustavně věnoval mimo jiné vývoji české prózy v šesti počátečních dekádách 20. století (např. ve svazcích Ariadnino arkánum, Možnosti Meleté, Kroky Kalliopé aj.). V knize studií o kompoziční poetice Rázovité refugium se tentokrát orientuje na vybraná prozaická díla 19. století. Ačkoli jde o autorův první krok do této epochy vývoje české literatury, neboť hodlá zmapovat celek kompoziční poetiky české beletrie 19. století, soubor statí zabývajících se prózami Karla Hynka Máchy, Karla Sabiny, Karolíny Světlé, Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Aloise Jiráska, Svatopluka Čecha, Julia Zeyera a jiných poskytuje panoramatický a ucelený pohled na prozaickou tvorbu 19. století, k níž přistupuje František Všetička zejména z hlediska její kompoziční výstavby a struktury. Knihu doplňuje obsáhlý Slovník kompoziční poetiky s odkazy na konkrétní literární díla vznikající ve zmíněné historické periodě.

Román pojednává o bratrech Langerových, zejména o dramatiku Františkovi a chasidsky zaměřeném Jiřím. Románové dění vytváří nejen vztahy mezi oběma bratry, ale především dobová atmosféra od sklonku 19. století až po začátek dvacátých let 20. století. V Letech legionů se čtenář setká nejen se známými jmény z kulturního světa, ale také s dobovými událostmi. V románu vedle bratrů Langerových vystupují i Jaroslav Hašek, Viktor Dyk, Josef Váchal, Rudolf Medek, Tomáš Masaryk, Franz Kafka, Max Brod a řada dalších. Z významných společenských a dobových událostí je zachycena činnost Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona, první světová válka a sibiřská anabaze našich legií. František Všetička tímto svým románem navazuje na svá předchozí biografická díla - na román Před branami Omegy, zobrazující životní osudy Jakuba Arbesa, a na Daleký dům, podávající životní příběh Viktora Dyka.

Z tematického hlediska sbírce dominují dva bloky. První z nich tvoří hravé portréty osmi básníků, v nichž jsou zhusta využity názvy jejich děl. Ve druhém bloku je dvanáct nón o jednotlivých měsících. V ostatních básních autor píše o rodné Olomouci i o Brně, o svém životě a rozličných prožitcích.

Biografickou novelu o Jakubu Arbesovi vystavěl autor, literární vědec a vysokoškolský pedagog František Všetička, na dlouholetém odborném zájmu o tuto osobnost. V krátkých kapitolách nás provádí Arbesovým životem a představuje nám postavy, které zasáhly do jeho běhu: bolzanovského kněze F. Schneidra, hraběte Buquoye, češtináře Jana Nerudu, jeho maminku Barboru, novináře Julia Grégra, spisovatele Karla Sabinu atd. Ukazuje hrdinovy bolesti i radosti stejně jako místa spojená s jeho životem. Novela nepostrádá prvky romaneta: tajemnost a symbolismus.

Monografická studie sleduje Kubínovo dílo odborné, spočívající ve folkloristice, etnografii a dialektologii a zabývá se jeho činností literární, tj. pojednává o tvorbě pro děti, všímá si knih ,,jivínského okruhu" a představujespisovatelův jazyk a styl.

Gotický ambit poezie je souborem studií o staročeské poezii 14. století. Jeho autor se v něm zaměřuje na poetiku básní a písní, zejména na poetiku kompozice. Předmětem jeho zájmu jsou drobné skladby profánního i sakrálního zaměření. Z profánních skladeb klade důraz na veršovanou produkci milostnou (Závišova píseň, Jižť veselé vzdávám a další). Všetička si ve svých interpretacích vědomě vybral ty básnické texty, jež se spolupodílejí na prvním vyvrcholení české básnické tvorby vůbec. Čtrnácté století představuje vzmach domácí literatury, jenž je v mnohém a podstatném porovnatelný s výkvětem gotické architektury.

Krátké medailony přibližují osobnosti, které žily, působily a tvořily v Olomouci.

Súchov je malou vesnicí na moravském Slovácku, kde na konci devatenáctého století založila nepočetná skupina mladých umělců podle vzoru polské tzv. Babinské republiky, již inicioval známý básník Kochanowski, spolek nazývaný Matoušem Béňou, Josefem Hudečkem, Jožou Uprkou a dalšími Súchovskou republikou. „Republika“ trvala krátce, vyznačovala se recesními a humornými rysy, aniž by si činila ambice být semknutým uměleckým sdružením nebo kolonií. Přesto se kromě literární a výtvarné tvorby věnovali súchovští též folkloru a upevňování kontaktů s literáty slovenskými, např. s Jozefem Miloslavem Hurbanem. Olomoucký literární teoretik, beletrista a překladatel František Všetička v krátkých vypointovaných kapitolách překládá dobovou mozaiku z tehdy zapomenutého kraje na moravsko-slovenském pomezí.

Soubor fejetonů Olomouc literární 4 podává podobizny literárních tvůrců, kteří byli nějakým způsobem spjati s tímto městem. Šíře těchto portrétů je dosti rozsáhlá, sahá od 15. století (Jan Kapistrán) až po naši současnost (Naděžda Kvítková, Jiří Fiala). Podobizny mají fejetonový až esejistický ráz, který zpřístupňuje jejich čtivost a přitažlivost. A vše to, co nezprostředkovávají tyto portréty, doplňuje dosti široká sada fotografií. Ve své většině jde o autorovy snímky.

Dekáda naděje je souborem studií o české próze 60. let. Navazuje na analýzy předchozích dekád dvacátého století, jež byly námětem Všetičkových úspěšných knih Kroky Kalliopé, Tektonika textu, Možnosti Meleté, Energie Ephialta a dalších. František Všetička (*1932) je naším v podstatě jediným kompozitologem. Nejde mu o běžný výklad textu, neboť nahlíží jednotlivá díla z hlediska jejich kompoziční výstavby. Uznává hlavně řemeslo a tomu dobře rozumí. Z velkého počtu prozaické produkce vybral ta, jež jsou umělecky a tektonicky svébytná. Do čtenářovy pozornosti se dostávají romány, novely a povídky Egona Hostovského, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Jaroslava Putíka, Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse, Vladimíra Körnera, Vladimíra Párala, Aleny Vostré, Oldřicha Šuleře a Františka Neužila. V závěrečné kapitole je český prozaický kontext konfrontován s obdobným kontextem polským. Publikaci autor doplnil slovníkem kompoziční poetiky.

Německo literární je souborem fejetonů o německých spisovatelích, ale také o jinonárodních slovesných tvůrcích, kteří jistou dobu pobývali v Německu. Vedle německých literátů klade František Všetička důraz rovněž na české spisovatele, kteří se do Německé spolkové republiky uchýlili v čase komunistické totality (L. Koval, M. Nápravník, K. Trinkewitz, K. Kryl aj.) Německé území se zároveň stalo přitažlivým magnetem pro tvůrce z cizích zemí (S. Crane, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj aj.). Publikace, která je osobitým literárním průvodcem po místech spjatých s životem a tvorbou pojednávaných autorů, je doprovázena více než stovkou Všetičkových fotografií.

V Ariadnině arkanu analyzuje autor stav české prózy v prvním desetiletí 20. Století. Kniha ta navazuje na jeho dosavadní výzkum, v němž interpretoval vývoj české prózy v desátých až čtyřicátých letech minulého století.

Kniha je soubor fejetonů o polských spisovatelích. Nejen o nich, také o českých literátech, kteří měli určitý vztah k polskému prostředí (J. E. Purkyně, Božena Němcová, Ervín Taussig ad.). Všechny příspěvky jsou doprovázeny autorovými fotografiemi, jež mají konkretizovat a doplňovat to, co bylo v slovesném textu řečeno.

Kniha obsahuje interpretace předních Bezručových básní. Autor knihy se v ní zaměřuje na jejich poetiku a zasazuje je do dobového literárního kontextu první třetiny dvacátého století. Porovnáním s jinými literárními představiteli je zdůrazněna tvůrcova osobitost a jeho přínos do vývoje české literatury.

Soubor fejetonů o dalších literárních tvůrcích působících delší či kratší dobu v Olomouci. Vzhledem k tomu, že Olomouc nebyla nikdy národnostně zcela uzavřena, odráží se tato skutečnost i v této knize, v níž vedle Čechů figurují rovněž Němci, Rakušané, Poláci, Slováci a Židé. Střet těchto dosti odstředivých kultur vytvářel podmanivou atmosféru, kterou se v této publikaci pokouší její autor vystihnout. Předkládaná kniha tedy není ani tak literárně - historickým přehledem, jako spíš průvodcem po různých osobnostech rozmanitých časů.

Energie Ephialta, publikace o 50. letech 20. století – tedy o nejkontroverznější fázi ve vývoji české literatury – je zaměřená na prózu, již autor pojal úhrnně. Tj. k domácí produkci přiřadil samizdatovou tvorbu a díla vycházející v zahraničí. Záměrně zde zúžil interpretační přístup. Prozaickou produkci dekády nahlíží pod úhlem kompoziční poetiky. Jediným kritériem při posuzování textů je mu uměleckost. Výsledkem přístupu je, že historie zvoleného desetiletí je poněkud jiná, než se tvrdívá.

Práce o kompoziční výstavbě české prózy 30. let dvacátého století.

O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století

O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20.století. Úvod knihy patří stručné charakteristice tohoto období ve vývoji české prózy. Následuje 17 studií, v nichž jsou interpretována nejzávažnější prozaická díla zkoumané etapy. Za zmínku stojí např. Život s hvězdou Jiřího Weila, Saturnin Zdeňka Jirotky či Bylo nás pět Karla Poláčka. Všechna díla jsou zkoumána a rozebírána převážně z hlediska kompozice. Některé kapitoly této knihy byly publikovány již dříve v časopisech nebo sbornících. Mnohé z nich byly pro tuto knihu přepracovány (tento vývoj je zachycen v bibliografické poznámce). Po studiích, zabývajících se vždy jedním konkrétním dílem, následují dvě studie komplexnějšího zaměření - nejprve hodnocení situace v české próze 40.let 20. století a poté velmi podstatný teoretický výklad, přibližující kompoziční výstavbu díla.

Román o Viktoru Dykovi (1877-1931), který patří k největším českým básníkům. V popředí prozaického děje je Dykova válečná odysea, do níž se promítají jeho příhody z mládí i dospělosti. Román nepodává svědectví pouze o básníkovi, ale v podstatě o české společnosti od devadesátých let 19. století až do první světové války. Důraz je ovšem kladen zejména na literární a umělecké prostředí.

Celistvost celku je kniha o českém dramatu. Autor v ní interpretuje díla 19. a 20. století. K výkladu předkládá přední texty dramatické literatury, např. Lesní pannu J. K. Tyla čí díla J. Cimrmana. Kniha navazuje na Všetičkovu předchozí práci Stavba dramatu.

Podtitul: O literárních tvůrcích spjatých s Olomoucí Kniha je souborem fejetonů o spisovatelích, kteří byli spjati s tímto městem. Jde o literáty nejen různého času (od Karla staršího ze Žerotína po soudobého Petra Rittera), ale také názorového rozrůznění od tomistických dominikánů až po polemického Mojmíra Grygara. Autor František Všetička do širšího povědomí uvádí nejen tvůrce národnostně rozdílné od Rakušana J. L. Knolla po českého obrozence J. S. Presla, ale rovněž slovesné pracovníky profesně odlišné od Jiřího Wolkera až po příležitostně píšícího sochaře Zdeňka Přikryla. Každý z nich Olomouci cosi přinesl.

S podnázvem "O poetice české poezie",soubor studií o české poezii, od počátku do současnosti.

Básnická sbírka olomouckého literárního historika a teoretika obsahuje autorovy variace na klasickou japonskou veršovou formu haiku. Pro Františka Všetičku je haiku jakousi uzavřenou místností, do níž vchází nejen hledat klid a přemítat, ale i promýšlet pocity, dojmy a prožitky, jež ho napadají při pozorovaní života a světa kolem něho. Neznamená to ovšem, že do této pomyslné "třinácté komnaty" nenechá nikoho nahlédnout, což dokazuje i tímto souborem veršů, jež jeho niterný vztah ke klasickému literárnímu útvaru dokumentují a potvrzují. "Vždy jsem usiloval o řád," svěřuje se autor na zadní straně obálky. A právě kázeň, úsilí o dodržení náročného tvaru, v němž je navíc uložen skrytý význam slov, se stávají průvodním znakem tohoto druhu Všetičkovy tvorby. V původním japonském haiku převládala přírodní tématika a tento základní námět si do svého cyklu přenesl i Všetička. Jeho verše objevují v nových přirovnáních východy slunce, červené máky v polích, ranní rosu, "zamlklé nebe" či proměny jednotlivých ročních období. Autor ovšem neopomíjí ani skutečnost, že některé podoby haiku obsahovaly i nádech společenské kritiky a proto svým básním propůjčuje mnohdy humorný a jízlivý sarkastický tón, jímž glosuje dnešní současnost.