Zuzana Součková Livres

Nikdy jsem nevěřila, že dokážu doběhnout dál než na roh naší ulice. Je možné, aby ženská, která nedostala do vínku sportovní talent, začala před padesátkou, ve věku, kdy její vrstevnice končí, běhat? Dnes, několik let po padesátce, vím, že to dokážu. Na svém kontě mám nejen půlmaratony, maratony, 24hodinové běhy, ale i terénní triatlony a horské běhy. Dokazuji tím svému okolí, že všechno jde, když se chce. Věk je jenom číslo a všechno je to v hlavě. Po celý jeden rok jsem zapisovala formou deníku svá běžecká dobrodružství, své myšlenky, niterné pocity, vnitřní monology, pochybnosti o sobě i o svém konání. Radosti a strasti na trati běžecké i životní. V knize nehledejte tréninkové plány, ale určitě v ní najdete myšlenky, které zastihnou občas každého z nás, emoce, které nejsou nikomu cizí, možnost ztotožnit se. Doufám, že vás pobaví, rozesměje, přinese radost i motivaci. Podařilo se mi splnit cíl, který jsem na začátku roku vyslovila, a to uběhnout v jednom roce tisíc mil? Co jsem v onom roce prožila, co mě dostalo na kolena, co mě rozesmálo či rozplakalo? A naopak, co mi pomohlo překonat trable všedních dnů? To všechno, a ještě mnohem víc, se dozvíte v mé knize. Pro své čtenáře jsem do ní zapsala i recepty na jídla, která jsou nejen pro běžce více než vhodná.

Žena je zvláštní tvor. Nejen, že najednou oběma rukama zvládne deset činností, ona má i mnoho tváří. V jednu chvíli se tváří jako anděl, aby se v okamžiku změnila v ďábla. Snažit se jí porozumět je stejně marné, jako ovlivnit počasí. Muži se v ženě ztrácejí a jen nevěřícně kroutí očima. Pánové, neberte si to osobně, buďte v klidu, ani ony samy sobě často nerozumí. Být ženou a nést na bedrech všechny ty proměny, změny, trable i tíhu světa není jednoduché. Autorka ve své další humorné knize fejetonů popisuje dny všední i sváteční ženskýma očima. S nadsázkou a vtipem ukazuje, že být ženou je diagnóza. Krásná. Kniha je určena nejen ženám, ale i mužům, kteří zde najdou návod, jak opačné pohlaví pochopit. Ženy, buďme rády ženami a vy, muži, mějte nás rádi, protože jsme ženy.

Život je cesta protkaná příběhy. Veselými, smutnými i úplně obyčejnými. Autorka s humorem, nadsázkou a nadhledem popisuje životní pouť od dětských krůčků po kroky zralé ženy. V knize se tak setkáváme se situacemi, které prožívá každý z nás. Ztrácíte trpělivost se svými dětmi? Doufáte, že si na mateřské dovolené odpočinete? Drtila vás puberta vlastní či vlastních dětí? Taky jste se tak těšili do tanečních a dopadlo to katastrofálně? Dá se rodit s úsměvem? Jste super rodiče? Zaskočila vás otázka: „Jak se dělají děti?“ Máte v tašce černou díru, ve které se ztrácí, a objevují věci zcela nekontrolovatelně? Dokážete rozluštit záhadu fronty k pokladně, která se ze záhadných důvodů zastaví, jakmile do ní vstoupíte? Jak parkujete, když nejlepší místa jsou, stejně jako nejlepší muži, většinou obsazená? Slábne vám s věkem zrak? Bojíte se dne, kdy rychlíkem „Život“ dorazíte do stanice „Padesát“? Uvědomujete si, že nikdy není pozdě plnit si své sny? Tak tohle všechno a ještě něco navíc se v této vtipné knize plné příběhů obyčejného života dočtete. Při čtení zjistíte, že v „tom“ nejste sami, což vždycky potěší a povzbudí!

Zuzana Součková se po vydání čtvrté knihy fejetonů Diagnóza žena zařekla, že už nebude psát o svém životě. Prý si uvědomila, že její čtenáři o ní vědí víc než ona sama. Nezkrotná autorka tentokrát napsala živelnou knihu, která popírá veškerá pravidla psaní. Knihu „Po schodech nahoru, po čumáku dolů“ nelze žánrově zařadit. Bez upozornění se zde prolíná humorný fejeton ze života s povídkou, která je absolutní fikcí, za kterou následuje romantická úvaha. Čtenář vlastně vůbec neví, co bude číst a co najde na další stránce. Až do posledního řádku je udržován v napětí otázkou – Co přijde teď? Je tohle ze života, nebo se to nemohlo nikdy doopravdy stát? Autorka, která svým pozitivním přístupem k životu motivuje nejen ženy ze svého blízkého i vzdáleného okolí, všem čtenářům vzkazuje: „Vyjít z komfortní zóny každého posílí. Proto jsem napsala knihu, která vás nenechá v klidu, neukolébá do letargie, ale určitě pobaví, rozesměje a možná i rozpláče. Raději se pohodlně usaďte a pak, lidé, čtěte!“

Nikdy jsem neměla sportovní talent. Nikdy jsem neuběhla vzdálenost větší než pár metrů, aniž bych při tom málem neumřela. Přesto jsem v době, kdy mi táhlo na padesát, začala běhat. Začátky byly přetěžké, ale rozběhla jsem se. A u běhu vydržela. Dnes mohu říct, že mám na svém běžeckém kontě zaběhnuto několik půlmaratonů i maratonů, dvacetičtyřhodinový běh a několik triatlonů. Běh se stal součástí mého života a bez něj si ho už nedovedu představit. Cestu, kterou jsem si vybrala, vám chci přiblížit. Ukázat, že to jde… Že není nutné čekat na stáří s rukama v klíně…