Ondřej Sobotka Livres

Poprvé jsem Bobbyho Zimmermana z Hibbingu potkal v roce 1953 na prázdninovém táboře v severním Wisconsinu. Bylo mu dvanáct a měl vlastní kytaru. Všem na potkání vykládal, že z něj jednou bude rokenrolová hvězda. Bylo mi jedenáct a věřil jsem mu to. Tak začíná svou knihu Louie Kemp. Z Bobbyho Zimmermana se stal Bob Dylan a z Louieho velkoobchodník s rybami. Zůstali přátelé po celý život. Oba úspěšní, každý v tom svém. Na společné příhody, dobrodružství a cesty nyní Louie Kemp poprvé vzpomíná. V knize vystupuje Marlon Brando, Allen Ginsberg, Joni Mitchellová, Joan Baezová, Dennis Hopper a mnoho dalších známých i neznámých osob a osobností. Louie Kemp, producent Rolling Thunder Revue, živě popisuje, jak tato nezapomenutelná koncertní šňůra valícího se hromu vznikala a jak byla zakončena lyžařskými radovánkami. Dozvíme se také, jak proběhlo turné v Japonsku, proč Warholova Dvojitého Elvise vyměnil Bob Dylan za pohovku, co zahrál na sederové večeři o největším židovském svátku a s kolika rabíny se postupně on a Louie Kemp vlastně setkali. Knížka není zbytečně dlouhá, skvěle se čte a vtáhne nás do děje hned na prvních stránkách. Je to příběh pravého přátelství rámovaný dobře zvolenou muzikou.

Kniha přináší vzpomínky Miroslava Vitouše (*1947), českého jazzového kontrabasisty a baskytaristy. V roce 1961 založil s bratrem Alanem a klávesistou Janem Hammerem ml. Junior Trio, které se stalo nejslibnější českou jazzovou kapelou. Po vítězství v mezinárodní soutěži ve Vídni v roce 1966 získal stipendium na Berklee College of Music a odešel do USA. Vitouš patří mezi nejlepší kontrabasisty světa díky své precizní technice, rytmu a improvizačnímu talentu. Spolupracoval s jazzovými velikány jako Chick Corea, Miles Davis či Herbie Hancock a byl zakládajícím členem Weather Report, s níž natočil významná alba. Jeho vzpomínky pokrývají široké spektrum od začátků na housle, sportovní kariéry, studia na pražské konzervatoři, až po život v USA a návrat do Evropy. Vitouš popisuje svou hudební kariéru stručně a bez přetvářky, stejně jako osobní život plný nedorozumění a vztahových kotrmelců. Nešetří kritikou ani oslavou svých úspěchů a čtenář se od prvních stránek ocitá v neobyčejných českých vzpomínkách psaných v americkém stylu.

Daisy Jones & The Six... le groupe de rock le plus mythique de tous les temps. Leurs concerts remplissaient les stades aux quatre coins de la planète et ils ont enflammé les nuits de toute une génération. De leurs débuts dans les bars miteux d'un Sunset Strip écrasé de soleil californien à la gloire, leur histoire est celle d'une ascension fulgurante. De l'euphorie qui vient avec le succès, des excitants qu'on prend pour entretenir la magie et des calmants qu'on avale pour essayer de dormir. C'est l'histoire du rock'n'roll. C'est aussi celle de Daisy Jones, l'icône ultime. Mais le 12 juillet 1979, après le plus mémorable des concerts, le groupe a éclaté. Personne n'a jamais su pourquoi... Jusqu'à aujourd'hui. Musiciens, fans, managers, amants, gardiens d'immeubles... ils ont tous été les témoins de cette histoire... Mais quarante ans plus tard, chacun a sa propre version de la vérité. Cet ovni littéraire, qui a enflammé les lecteurs des deux côtés de l'Atlantique, nous plonge avec frénésie au coeur d'une des périodes artistiques et sociales les plus exaltantes de notre époque !

Ráno se Filip díval na pohádky. „Za chvilku budu zpátky,“ řekla jsem. Vzala jsem si kabelku. Byly mu čtyři. Za tři měsíce mu mělo být pět. „Za chvilku budu zpátky,“ řekla jsem znovu a zamkla za sebou. Vrátila jsem se o dva roky později. V roce 2012 poslal moskevský soud autorku knihy společně s dalšími dvěma členkami Pussy Riot na dva roky do vězení za předvolební výtržnosti v katedrále Krista Spasitele. Pětice žen tehdy zazpívala punkovou modlitbu „Bohorodičko, vyžeň Putina“. Marija Aljochinová strávila tedy půl roku ve vazbě, a poté byla odsouzena ke dvouletému nepodmíněnému trestu. Po roce a půl byl amnestována. Riot Days jsou věnovány soudnímu procesu s bývalou členkou skupiny Pussy Riot Marijou Aljochinovou a zejména jejímu pobytu ve vězení, kde se snažila z pozice vězně bojovat za lidská práva a životní podmínky trestanců. Marija dokázala najít vnitřní sílu i v nejvíce bezmocných situacích. Její trest v Berezinkách na Urale se stal bojem proti ruskému vězeňskému systému, který vyústil v bezprecedentní zlepšení životních podmínek vězňů.