Hana Pekárková Livres

Klára tvrdě a těžce bojuje o své zdraví. Přese všechny potíže a překážky to přináší určitý kladný výsledek. Zároveň nepřestává doufat, že se jim s manželem konečně podaří mít rodinu a vést normální život. Jenomže spirála nenávisti, jíž se stala objektem, nabírá stále více na síle. Roztáčí se příšerný kolotoč, z něhož nejde jen tak vystoupit. Tlak vyvijený na Kláru stoupá a mění se v jen těžko snesitelný. Vše nakonec vrcholí pokusem o její naprosté společenské zničení. Lze něco takového vůbec ustát? Druhý díl románu Strach s podtitulem Msta je volným pokračováním úspěšného prvního dílu. I v tomto případě se jedná o rozsáhlou společenskou fresku z naší současnosti. Je tak snadné dostat se do víru, který tě strhne někam, kam vůbec, ale vůbec nechceš.

Klára se raduje z nového bytu a možnosti, keré jí snad nabídne. Jednoho rána se však probudí s krvácením do oční sítnice. Kolotoč zdravotních potíží, hledání odborných lékařů, vyšetření a pobytů v nemocnici se postupně roztáčí do nepředstavitelných rozměrů. Obstojí Klára v boji s nemocí a lidskou hloupostí a lhostejností? Autorčin nový román je opět vhledem do současného stavu české společnosti. Ukazuje každodenní život vážně nemocného člověka, kerý je často vystaven libovůli jak lidí, tak nemilosrdného systému.

Třináctiletá Ingrid se musí s rodiči přestěhovat z nevelkého pohraničního města do Prahy. Je to pro ni docela šok. Úplně nové prostředí, nová škola, noví spolužáci a hlavně spolužačky. Ve třídě panuje trochu jiná atmosféra, než byla zvyklá. V popředí stojí jiné hodnoty, než ona považuje za důležité. Musela se rozloučit se svojí letitou, věrnou kamarádkou Naďou a vůbec všemi známými, přáteli… Do nové, již dávno rozvrstvené, třídy nezapadá. Také její prospěch jde z počátku dolů. Narůstají konflikty s rodiči, kteří sami mají svých starostí dost a na dceru se zlobí, že si nedokáže v novém prostředí sama dostatečně poradit. Jen pomalu a těžko hledá Ingrid svoji rovnováhu. Nebudeme zastírat, že tenhle příběh je tak trochu retro. Dívky, o kterých vypráví, jsou už dnes dospělé a často mají vlastní odrůstající děti. Ale to neznamená, že by se ty dnešní musely při čtení této knížky nutně kousat nudou. Naopak. Dostanou příležitost zjistit, jak prožívala dospívání a jaké problémy řešila generace jejich matek. Třeba se ukáže, že některé věci jsou vlastně pořád stejné a jiné dokonce možná ještě aktuálnější než tehdy. Jen vnější móda se trochu mění. No, a pokud do knížky náhodou nahlédnou jejich mámy, připomene se řadě z nich vlastní dospívání. Ta kniha je totiž dost autentická. Psaná v době, kdy se odehrává, jednou z tehdejších třináctiletých dívek.

Píše se červen 1989. Dvaadvacetiletá Marta se vydává s Čedokem na autokarový zájezd do Istanbulu. Jede se prakticky přes celý Balkánský poloostrov k břehům Bosporu a zpět. Na zájezdě se Marta spojí s dvaceti devítiletou Monikou, která je ovšem jen kamarádka z nouze a podle toho to vypadá. Jejich dvojku doplňuje občas šedesátiletá Jarmila Paulinová, trpící syndromem zavírajících se dveří. Náhoda je svede v Bělehradě na pokoj. Po příjezdu do Istanbulu si obou dívek, začne díky Moničině drzosti všímat jeden místní mladík. Hodlá jim dělat průvodce městem a nejen to, což Martě není nijak příjemné. V jednu chvíli se má docela důvod bát. Je to však Monika, kdo se směje naposled. Na Balkáně vzrůstá národnostní napětí. Že by náhoda? Také mezi Martinými spolucestujícími se stávají velmi módní jisté řeči a trendy. Že by druhá náhoda? Největší hanbou je přiznat, že člověk nehýří penězi. A to tedy Marta nehýří. Ale nevadí. Desátého června, brzy nad ránem, se vrací do Prahy.

Mladá Ilgien má vše před sebou. Alespoň si to myslí. Jak ale s jejím osudem zamíchá jedna, s ní zdánlivě nesouvisející, událost? Dokáže v sobě Ilgien najít dost sil, aby se ubránila ranám, které na ni dopadají? V dramatickém příběhu dívky drcené nemilosrdným osudem poukazuje autorka na aroganci a krutost totalitního systému, ale také na nezájem a ledovou lhostejnost lidí, kteří by měli být člověku oporou.

Klára nechtěla vlastně nic neobyčejného. Jen mít dobrou, zajímavou práci, děti, rodinu, otevřenou perspektivu. Ale ač o to velmi usiluje, její život se stáčí pořád někam jinam, než by si přála. Kdysi jí poškodilo zdraví dlouhodobé podávání nevhodných léků. Když už se konečně zdá, že by se mohla ze všech stínů minulosti vymanit a následky překonat, přichází chronická nemoc a Klára je tvrdě konfrontována se současnou realitou, nejen ve zdravotnictví. Navíc se postupně stává předmětem nenávisti, jejíž kola se stále silněji roztáčí. Klára se tomu všemu snaží čelit. Bojuje o své zdraví, důstojnost, právo na obyčejný, ale plný život. Naštěstí nezůstává sama, nechybí jí láska a podpora jejího manžela Radka. Přesto se dostává do stále těžší situace. Rozsáhlá společenská freska ze současné České republiky s reminiscencemi do nedávné minulosti, doby Klářina dětství i dospívání. Prostředí mateřské školy i zařízení pro staré lidi. Hlubší souvislosti s celkovým děním. Život tak, jak běží. Všichni jsme součástí jednoho velkého kolotoče zvaného lidská společnost. A nestačí mít odvahu, opakuj si s námi, voda nemá podlahu, řeka nemá trámy…

Třiadvacetileté Janě se právě konečně otevírá cesta k vysněnému vysokoškolskému studiu. Snaží se prožít pestré léto, ale připadá si tak trochu sama. Chybí jí kamarádky, nedaří se jí najít kluka, s kterým by se opravdu dalo chodit, rodiče ji často shazují, bratr zlobí. V práci má jako nejmladší pozici poslední z posledních, a když se jí konečně podaří prosadit si studium vysoké, její obliba u nadřízených a některých kolegyň tím zrovna nevzroste. Jenomže Jana už to stále víc takhle nechce. S tím vším se přeci musí něco udělat. Ale nic není bez problémů. Příběh obyčejné dívky zasazený do reálií let 1990 - 1991. Autentické retro viděné autentickýma očima, tentokrát z jiné doby než ta předchozí… Samé retro problémy v něm ale rozhodně nejsou.

Ponořme se do školního prostředí tak, jak ho kdysi viděly školou povinné holky. Příběhy jsou z doby, kdy se stát, v němž žijeme, jmenoval Československo. V té době také vznikly houfy nových sídlišť kolem Prahy, kde se sešlo mnoho lidí, těch ze starých domů v centru i těch, co se do hlavního města přistěhovali za lepším životem. A spolu s těmi domy či obchodními středisky vyrůstaly také školy a školky. V nich se scházeli lidé, co se nikdy dříve neznali. Škola člověka učí nejen počtům, čtení a psaní, škola je jakýmsi zkoncentrovaným světem v kostce. Malé zrcadlo světa. Tady se člověk poprvé setkává s určitými společenskými vztahy, kterých se už nikdy nezbaví.