Kniha je originálním příspěvkem k literární vědě, psychoanalýze a filosofii tvůrčího procesu a představuje zcela původní příspěvek ke studiu psychoanalytických konceptů a jejich aplikace na literární a uměleckou tvorbu. Teoretické úvahy jsou v knize propojeny s konkrétními příklady z literatury a filmu, což činí knihu atraktivní pro odborníky i pro čtenáře. Autor navazuje na své předchozí práce, zejména na knihu Skutečnost imaginace: mezi psychoanalýzou a surrealismem (2015), ale její myšlenky dále rozvíjí novými.
Roman Telerovský ve sbírce Šupinami a umělým chrupem, v níž shrnuje básnické texty z let 2014–2021, opět rozvíjí svůj nezaměnitelný a osobitý pohled nejen na okolní svět, jeho vnímání, ale především nechává v různých polohách rozeznívat vlastní subjektivitu, stejně jako ty nejvnitřnější motivy, obsese i nepřeslechnutelné samomluvy a podezřelá tápání, jakási ohledávání skutečnosti plné netušených zlomů, tedy ty polohy, které jsou charakteristické pro každou opravdovou poezii.
Telerovského básněmi zcela zákonitě prostupuje i pohled v české poezii poněkud nezvyklý, v němž autor nezapírá, místy naopak nepřímo připomíná, svou psychoanalytickou zkušenost. Neklade si přitom ambice vyjádřit sumu možného, ale spíše usiluje svou vlastní existenci zkřížit se slovy, s jejich asociovanými významy, zpřítomnit to, co možná mělo zůstat skryté, zmapovat, kde se skutečně nachází.
K těm nejpozoruhodnějším polohám sbírky patří zejména básně, v nichž se každodenní situace promění v událost a je celkem lhostejné, zda v banální, uhrančivou, znepokojující, neboť především zůstává jakousi důvěrnou zprávou, která trhá obvyklá pouta každodenního vnímání okolního světa. Některé básně jsou přitom zredukované až na samou málem ohlodanou kost skutečnosti, aniž by přestaly probouzet náš střeh konkrétností, zvláštním humorem, ale i jakousi až potrhlou průzračností.
Jan Gabriel
Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).
Kniha přináší příspěvky současných zahraničních i českých psychoanalytiků, filosofů, politologů a historiků k fenoménu strachu z cizího.
Fenomén cizího, cizorodého, odcizujícího, podivného či stísňujícího (uncanny, unheimliche) a roztodivné, ambivalentní reakce na něj, jak se projevují například v antisemitismu, xenofobii a dalších obdobných animozitách, jednotliví autoři rozpoznávají a analyzují jak v rovině společenského diskurzu, tak na úrovni intrapsychické, která je doménou psychoanalytického pozorování. Příspěvky, které jsou do publikace zařazeny, zazněly původně na mezinárodní konferenci, kterou pod stejným názvem, jaký nese titul knihy, pořádala Česká psychoanalytická společnost v Praze v roce 2015.
Kniha tak představuje psychoanalýzu nejen jako úzce specializovanou klinickou disciplínu, ale jako myšlenkový proud, který může podněcovat a vést diskusi o živých tématech současnosti napříč obory a disciplínami.
Autoři: Werner Bohleber, Elisabeth Brainin, Haydée Faimberg, Jefim Fištejn, Josef Fulka, Adrienne Harris, Axel Hoffer, Jiří Jakubů, Roger Kennedy, Ilany Kogan, Martin Mahler, Václav Mikota, Elke Mühlleitner, Eva Dubská Papiasvili, Jiří Pehe, Eran J. Rolnik, Jan Sokol, Yehoyakim Stein, Michael Šebek, Samy Teicher, Roman Telerovský, Sverre Varvin
Je tedy ve svém epistemologickém principu psychoanalýza poesii protipólem? Nebo snad ne tak docela? Surrealistický básník a psychoanalytik Roman Telerovský - jehož studie o paralelách mezi stavem básnické inspirace a protipřenosovou zkušeností v analytickém procesu patří k nejcennějším zdejším teoretickým příspěvkům na téma nevědomí a poesie vzniklým během posledního desetiletí - konstatuje, že sen se pro Freuda „stává obrázkovým rébusem, který čeká na rozluštění za pomoci techniky volné asociace na straně snícího a volně rozložené pozornosti na straně analytika, tedy více objektem analýzy než subjektem zkušenosti. Freud převádí neznámé na známé, proti tomu básník zůstává okouzlený souvztažnostmi a splétáním oneirických a bdělých aspektů myšlení a nechává je vstoupit do života".
Ovšemže i přes nepochybnou existenci podprahových vzájemných rezonancí mezi oběma účastníky psychoanalytických rozhovorů je přibližování nevědomých obsahů a hnutí řeči vědomý konečným smyslem cele psychoanalytické kúry. Naproti tomu o nevědomých tendencích v poesii říká důvodně Roman Telerovský, že se „uchovávají v imaginativně slovním přestrojení“ a že básnění či „básnické myšlení (…) nevědomou emocionální pravdu odkrývá a zakrývá současně“.
Stanislav Dvorský
Studijní text předkládá problematiku úvodního psychodynamicky vedeného rozhovoru, který tvoří základ pro stanovení vhodnosti psychoanalytické/psychodynamické léčby pacienta, plánování léčby a zachycení terapeutických změn. Obecná část přibližuje základní principy úvodního vyšetření, kompetence terapeuta a objasňuje vedení rozhovoru v pojetí různých psychoanalytických/psychodynamických autorů. Druhá speciální část se zaměřuje na moderní víceosý diagnostický systém OPD-2 (Operacionalizovaná psychodynamická diagnostika, druhá revize) a jeho pojetí polostrukturovaného diagnosticko-terapeutického rozhovoru.
OPD-2 představuje víceosý diagnostický a klasifikační systém založený na psychodynamických principech, který tvoří paralelu k psychiatrickým kategoriálním klasifikačním systémům MKN-10 a DSM-IV. Jde o rozšíření a obohacení deskriptivní a na symptom zaměřené diagnostiky a klasifikace duševních poruch tak, aby bylo možné přiměřeně indikovat a plánovat psychoterapeutickou léčbu.
OPD-2 slouží mimo jiné jako posuzovací nástroj při indikaci a ověřování účinnosti psychoterapie.
OPD-2 se skládá z pěti os, které mapují a posuzují jednotlivé aspekty duševního fungování a psychopatologie:
I. subjektivní prožívání onemocnění a předpoklady pro psychoterapeutickou léčbu,
II. vztahy (interpersonální vztahy a opakující se dysfunkční vztahové vzorce),
III. konflikt (intrapsychické nevědomé konflikty),
IV. struktura (osobnostní struktura a omezení jejího fungování, úroveň integrace),
V. duševní a psychosomatické poruchy (dle MKN-10).
Po vstupním rozhovoru s pacientem v trvání 1–2 hodiny hodnotí terapeut (případně výzkumník) pacienta z pohledu těchto pěti os. Na základě toho pak formuluje hlavní problémová ohniska, která mu umožní cíleně plánovat léčbu, volit konkrétní psychoterapeutické postupy a následně zachycovat pokrok psychoterapie.
