Milan Ohnisko Livres

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.

Milancolia — třetí Ohniskova sbírka — již svým poněkud choromyslným názvem naznačuje všechny šklíbivé rysy dosavadní básníkovy poetiky. Leč nejen to. Zdá se, jako by autor schválně scházel dál a dál s cesty. Jako by si čím dál méně viděl do úst… O co mu jde? A co je vůbec zač? Možná je to jen zdání scestné zacházky. Možná básník směřuje docela jako ostatní, cestou rovnou jak struna, a jen tak si brnká do kroku.

Výkřiky bolesti, zhrození, radosti, nadšení, údivu, rozkoše… oh! Krutá upřímnost, existenciální ražba, syrové záznamy skutečnosti, humor, slovní ekvilibristika, hravost. Rozpolcená poezie Milana Ohniska klesá do nejtemnějších hlubin lidského tělesna i duchovna a vzápětí se v triumfálním orgasmu imaginace vymršťuje vysoko nad ně. Pohlavnost, absurdita, všudypřítomný neklid – to vše viděno z (dvoj)ohniskové vzdálenosti a filtrem slovotvorných eskapád. Černé a růžové brýle nasazené naráz. Náraz. Marast. A zase zpátky. Předkládaný výbor obsahuje kromě básní ze všech šesti oficiálně vydaných samostatných sbírek juvenilní texty ze sbírky Přiznání (1985-1987), která vyšla v někdejší slavné samizdatové Edici Petlici Ludvíka Vaculíka, dále básně ze vzácného soukromého samizdatu s názvem Detox (1985-1999), kolektivní Býkárny (napsané s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou) a je završena exkluzivním výběrem ze zbrusu nových, dosud nikde nepublikovaných básní. To vše doplněno obsáhlým doslovem editora a básníka nejmladší generace Ondřeje Hanuse a kongeniálními ilustracemi Mariana Pally.

Sbírka nových básní. Ohnisko píše veselé básně, ale odspoda z nich mrazí. – Léto, Klekání, Pohřeb, Svině, Úzkost, Oči, Tma… Básnický most z lásky do smrti (a zase zpátky) s klenbovými svorníky rukodělných ilustrací Viktorie Rybákové.

Kniha je „memoár-románem“ napsaným přístupnou a atraktivní formou rozhovoru dvou mnohaletých přátel, básníků a držitelů Ceny Magnesia Litera, Milana Ohniska a zpovídaného Martina Reinera. Rozhovor reflektuje nejen Reinerovo nelehké dětství, na němž se vedle vynucené emigrace jeho otce podepsaly i další neblahé privátní okolnosti, ale též jeho zrání na vojenských školách, následné uvěznění a návrat do běžného života, v němž se nakonec stal jednou z výrazných postav brněnské Sametové revoluce. Nechybějí léta devadesátá, ohlédnutí za básnickými Bítovy či velkým evropským festivalem Poezie bez hranic, který Reiner organizoval. Reflexe více než třicetileté nakladatelské činnosti v nových, svobodných poměrech či bohaté vlastní literární tvorby přinášejí nejen „zábavné historky z natáčení“, respektive ze života s básníky, ale též otevřené až intimní pohledy do kuchyně tvůrce, který napsal jednu z nejúspěšnějších polistopadových knih, román Básník o Ivanu Blatném. To vše je doprovozeno zajímavými fotografiemi a dokumenty.

Bibliofilské vydání pěti textů současného českého básníka Milana Ohniska, které inspirovaly výtvarnici Kamilu Ženatou k svébytné umělecké instalaci, jejíž reprodukce tvoří výrazný doprovod této edice. Kamila Ženatá vytvořila site-specific instalaci Šťastná planeta jako vizuální pandán k pěti básním Milana Ohniska, jež vybrala ze sbírek Mé erbovní zvíře je strom a Světlo v ráně. Bibliofilie obsahuje volné dvoulisty v obálce s klopou.

Castaneda se stal žákem dona Juana, mexického čaroděje, a proslavil čarodějné učení mexických Indiánů, které se zákládá na požívání halucinogenních rostlin, v západním světě. Gato rozebírá hlavní zásady Juanova učení podle knih C. Castanedy.

Neslučitelné tak blízko sebe, až to křísne a vznikne něco nového. Koketně se nabídne báseň, v tom vzácném jiskření, jehož slova a verše kdosi rozezná a stvrdí písmem. Milan Ohnisko je takovým zázrakům otevřen, možná je svou hravostí přímo přivolává. Příčné a snové básnické vidění však nerozvíjí směrem k širokodechým surreálným tahům, míří ke zkratce, k co nejoproštěnějšímu jazykovému výrazu. Se skvěle odposlouchanými či inspirací seslanými cáry promluv pracuje metodou montáže. A jiskření pokračuje. V poezii myslí sama řeč, předvádí paradoxy, jimiž probleskuje smích i smutek. „Kola bzučela / veslo se bořilo do sněhu,“ říká světu básník Ohnisko ve své zatím vrcholné sbírce. Wanda Heinrichová

Kniha je volnou, avšak víceméně chronologicky řazenou kompozicí textů, které autora napadaly - ať za pochodu, ať vleže - v rozpětí šesti kalendářních let (1995-2000). Některé texty mají charakter spíše soukromých deníkových záznamů než básní. I tyto si však autor z celkem nejasných pohnutek zapsal ve verších - tu volných, tu vázaných.

Společná sbírka básní Milana Ohniska, Michala Šandy a Ivana Wernische.