Josef Volf Ordre des livres

Komitét pro udržování památek z války roku 1866, z. s. se u příležitosti 156. výročí prusko-rakouské války rozhodl znovu vydat legendární publikaci Josefa Volfa. Ten ve svých vzpomínkách reflektoval především své vlastní zážitky z prusko-rakouské války, kterou prožil na královéhradeckém bojišti jako malý chlapec. Ty však zasadildo širšího rámce líčení celého válečného konfliktu z roku 1866 a doplnil o stručného průvodce po královéhradeckém bojišti. Vzhledem k tomu, že původní vydání proslulých a hojně citovaných Volfových vzpomínek je již prakticky nedostupné, rozhodl se Komitét 1866 pro jejich reedici.

Josef Volf, milovník života a češtiny, o své třetí knížce mikropovídek říká: Cílem bylo potěšení ze psaní, udělat někomu trošičku radost, pohladit dušičku… A to se mu daří. I po sedmdesátce se kolem sebe i na své bohaté vzpomínky dívá klukovskýma očima, poněkud rošťácky, se smyslem pro humor i sebeironii, okouzleně a laskavě. V jedné z povídek malý zloděj z třešně u silnice sleduje nejprve prestižní soupeření, pak havárii dvou aut-veteránů. Z toho překoceného nohama napřed vyleze majitel pohřebního ústavu, kde vypravěč ministroval, z druhého rozlícená dáma s kožešinovým boa kolem krku. Svou roli sehrálo i plato vajec… A to je jen začátek jednoho z mnoha neuvěřitelných příběhů, které napsal život a dobarvila autorova fantazie.

Historická práce, věnující se tématu svobodných zednářů a jejich počátků v poslední práci dra Volfa.

Hledáte-li knížku, která může pobavit, možná dokonce zapůsobit jako netoxické, naopak zdravé antidepresivum, pak ji držíte v ruce. Autor přiznává, že pokud jde o průšvihy a každodenní groteskní karamboly, sám patří k těm, kterým „se takové věci stát musí“. A coby zapřisáhlý bojovník proti „té bestii Blbé náladě“ svůj dar v životě se nenudit přetváří vypravěčským talentem plus schopností nebrat sám sebe smrtelně vážně do drobných fejetonistických povídek… Jako fejetonista čapkovského ražení přitom neopomine ani drobné kousavosti tam, kde jsou na místě. Ještě častěji a raději si však všímá neokázalých zázraků, které nám život rozjasňují úžasem a dojetím. Zkrátka – výživný koktejl ze samých zaručeně přírodních ingrediencí!

Čtete rádi povídky? A tyhle ještě nemáte? Možná se i vám přihodilo něco podobného a budete udiveni, jak umí někdo takové životní příběhy připomenout a následně s jemnou ironií a humorem svěřit papíru. Až se začtete, poznáte, jak je to snadné a krásné.... Vraťme se do vzpomínek, zastavme čas. S panem Volfem to určitě jde. …Luboš přibrzdil u nějaké vysoké ženy výrazných jihoitalských rysů, před osvětleným malebným penziónkem. Poučen, začal jsem zeširoka: "Buon giorno, signora, per favore…" "He? Straniero?" Z mého akcentu pochopila, že jsem cizinec. "Si," nasadil jsem dobrácký výraz. Ženština mi jasně, mezinárodně srozumitelnou gestikulací naznačila, co bychom se jako dál trmáceli, ať zůstaneme, a co nám může osobně nabídnout. Můj výraz se změnil z dobráka na troubu. Chvilku na mne koukala, pak si vysoukala dlouhou černou sukni, plácla se rozmáchle přes holý zadek a teatrálním způsobem s rukou nahoře spustila proud italštiny. Z barvy hlasu a gest zřejmě velmi opovržlivé. "Co říkala?" ozval se Luboš. "Áále, že máme jet ještě dál," opáčil jsem a zamáčkl oči zpátky do důlků…