Milan Děžinský Ordre des livres

Nový rozsáhlý výbor americké poezie představuje tvorbu čtrnácti současných amerických básníků a básnířek. Navazuje tak na odkaz průkopnických antologií Horoskop orloje (1987) a Dítě na skleníku (1989) a přibližuje českým čtenářům tvorbu výrazných tvůrců hned tří generací americké poezie, přičemž časová osa vydání zahrnutých textů sahá od osmdesátých let do současnosti. Zastoupeni jsou: Francesca Bell, Reginald Dwayne Betts, Tiana Clark, Carolyn Forché, Dana Gioia, Paul Hostovsky, Marie Howe, Ilya Kaminsky, Ada Limón, Kay Ryan, Diane Seuss, Danez Smith, A. E. Stallings a Franz Wright. Vybral, uspořádal a předmluvu napsal Jan Zikmund.

Nová řadová sbírka oceňovaného básníka Soubor uvozený větami z díla A. P. Čechova: „Umět v tomhle městě tři jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako šestý prst.“ Dílo básnické zralosti oddávající se svobodě, tajemství a melancholii snu. Jako stíny do něj proniká vědomí konce, environmentální žal, vzpomínky i smíření, zakoušené ponejvíce na cestách. Lze v tom všem najít nějaké světlo? Nějaký smysl, pochopení toho, k čemu je naše bytí? Krásně namáhavá marnost, jako bychom objevovali tajemný účel onoho šestého prstu.

Milan Děžinský (nar. 1974) je ceněný básník a překladatel střední generace; za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) získal Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“

I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje své problematické dětství, vztah k rodičům a k vlastním dětem, intimní tělesnost a sexualitu. Zřídlem, z nějž poezie pramení, je především autorčin osobní život. Podstatnou úlohu v její tvorbě hrají i motivy celospolečenské a obecně lidské, které se prolínají s „osobní poezií“, jak autorka sama tento princip své tvorby nazývá, a vystupují z ní v nových akcentech. Otevřenost a emotivnost jejích veršů na jedné straně vedla k vřelému čtenářskému přijetí, na druhé pak k odmítnutí pro údajnou neuměřenost a pornografičnost.

Čtvrtá sbírka současného českého autora střední generace obsahuje verše, které navazují na osobitou poetiku jeho předcházející sbírky „Slovník noci“. Děžinský zároveň na půdě tohoto nového opusu patrně definitivně potvrdil orientaci k lyrické výpovědi, která se tak stává základním stavebním kamenem jeho poetiky. I když v jeho verších stále nacházíme určitá existenciální stanoviska, nutno poznamenat, že jsou vyslovována s obrazností, která už v sobě nese smysl pro zklidnění i trvalé zakotvení. A to i přesto, že autorovo vyjádření si i nadále podrželo své hlavní motivy: Děžinský je třeba fascinován hemžením hmyzu pod kameny, v jeho textech se vůbec často objevuje scéna, která má blízko ke hnití či trouchnivění. I proto jsou jeho oblíbenými rekvizitami nejrůznější dutiny, rozpadající se krovy a trámy nebo vyvrácené stromy a pařezy. Okamžiky a chvíle zániku lze tedy z Děžinského poezie cítit neustále, avšak zároveň můžeme tyto „přízraky“ považovat i za nedílnou součást života, neboť k němu patří svou nezpochybnitelnou přítomností, jež je však pro člověka někdy až příliš bolestná.

Po útlém, („přípravném“) svazečku básní vydaných v polovině devadesátých let v edici Velárium, na sebe Děžinský (*1974) upoutal pozornost sbírkou Kašel mé milenky. Její temné akordy (se slyšitelnými Traklovskými tóny) byly vítaným kontrastem k převažujícím polohám v tehdejší mladé tvorbě. Nyní Milan Děžinský nabízí dospělejší polohu své poezie. Jeho verše jako by se šťastně dotkly jakéhosi nadosobního řádu — a to bez módních nářků nad jeho absencí. Přerůstají tak častou, pouze privátní polohu básnění. S nevídanou úporností proniká pod povrch věcí a dějů a skrze toto hledačství se dobírá i reflexe navýsost intimní sféry. Je jedním z mála mladších českých básníků, který dokáže v básni myslet a zároveň se vyvarovat planého mudrování, či zaumných toporností.

Milan Děžinský, narozený v roce 1974 v Kyjově, je jedním z nejmladších publikujících básníků, který od dětství žije v Roudnici nad Labem. V roce 1996 vydal sbírku Černá hodinka, v níž zachycoval momentky z uzavřeného prostoru. V následující sbírce Kašel mé milenky však opouští svůj strašidelný byt a vydává se do města a krajiny, konkrétně do vinařské Roudnice, kde se mísí obrazy rozkladu a melancholie. Děžinský v básních zkoumá témata jako rozpad, smrt a chlad, přičemž kontrastuje dusné léto s mrazivou zimou. Jeho verše jsou prosyceny pocitem přítomného zla, které se zrcadlí v groteskních obrazech a zvucích, kde hlásky mají významovou hodnotu podobnou slovům. Děžinský se dívá na svět zevnitř věcí, a přestože touha po ženě je v jeho poezii skryta, je to tajemství, které se postupně odhaluje. Žena a poezie jsou pro něj jako zaorané středověké cesty, které se ukazují až z výšky. Tímto způsobem autor vytváří komplexní a fascinující obrazy, které vyžadují pozornost a hlubší zamyšlení.