Roman Krištof je spirituální i postmoderně zhýralý, vysoké je nízké a naopak, všední den překypuje pestrostí, hvězdné nebe nudí... a přece se nechá zhlížet. Umět vždy shořet pro něco, co se nás vnitřně netýká. Tělo je spíš v duši než naopak. Proto není důvod se stydět. Stud jeto jen pro ty druhé. Všechny protipóly se stočí zpátky. Stočí nás to zpátky k sobě. A pak zase sami. Na terase domu v horách usoužit se samotou, nebo láskou. Můžem si vybrat. Znovu. A jinak. Ztratit se záměrně a dobře. Co jiného je bůh.
