Robert Kvaček Livres

Byla to ojedinělost tragická. Jako jediný ministerský předseda zemí okupovaných nacistickým Německem byl generál Alois Eliáš postaven před popravčí četu. Přivezli ho k večeru 19. června 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích. Den po dobytí kostela v Resslově ulici, kde padlo v nerovném boji sedm parašutistů. Eliáš se s nimi nikdy nesetkal. Jeho úsilí bylo ale s jejich posláním totožné. Jen způsob boje byl odlišný… Nyní stojí nespoután, s očima nezavázanýma. Navenek mužně, klidně. Potvrdí to později svědci exekuce. Ale to on už nebude žít. Těsně před rozkazem k palbě snímá klobouk a odhazuje ho. Nikoli do dáli, ale jen k východnímu náspu, kde stojí pražský gestapák Fuchs a velitel pankrácké věznice Soppa. Chtěl asi umřít prostovlasý.

Tragický březen 1939 udělal z Emila Háchy postavu historickou. Úřad československého prezidenta přijal Hácha jako službu těžce zkoušenému státu. Chtěl ho vést, jen pokud bude nezbytně nutné. Zaskočili ho zahraniční i domácí nepřátelé Československa, kteří tento stát zničili. Pak šlo dokonce o nebytí českého národa. Chování Emila Háchy v tomto čase je předmětem sporů. Soudy bývají dokonce náchylné ke zcela protikladným krajnostem. Přiměly nás, abychom vylíčili Háchu i jeho dobu. Vznikla tak historická reportáž, která je vystavěna na dobové dokumentaci. Hojně se z ní také cituje, i pro představu, co všechno znamenalo prezidentství za protektorátu. Hlavní text doprovázejí na závěr kapitol obecnější úvahy, které doplňují a konturují načrtnutý historický obraz. O jeho konkrétnost šlo v knize nejvíce.

Kniha navazuje na první díl českých dějin a zabývá se obdobím od konce 18. století po první polovinu 90. let 20. století.

Životopis kontroverzního politika a obraz doby, která byla "mezním" obdobím v dějinách českého národa. Háchova politická činnost v dobovém kontextu. Je to současně faktograficky jedinečný příspěvek k dějinám druhé republiky, protektorátu a českého politického aktivismu

Publikace s prostým názvem Liberec z edice Zmizelé Čechy se ohlíží za tváří města, která už dávno zmizela pod nánosem moderny, skla, betonu, širokých asfaltových silnic a obřích nákupních center. Kniha Hany Chocholouškové a Markéty Lhotové se sestává ze dvou částí: textové a obrazové. Poklonu zaslouží zpracování textu: na necelých padesáti stranách zde čtenář najde v kostce prakticky všechno, od historie města přes jeho pamětihodnosti až po turistické zajímavosti, exkurzi do oblastí kultury, sportu - a protože větší část knihy tvoří snímky, nechybí pojednání o místních fotografických osobnostech. Bez jitření vášní doprovodný text popisuje i národnostní spory včetně výměny obyvatelstva, která se odehrála po druhé světové válce.

Výklad konfrontuje politické aktivity protektorátní vlády z let 1942 až 1945 s průběhem poválečného procesu. Literatura faktu mapuje nejen životní směřování či kolaborační politiku jednotlivých členů vlády, ale i okolnosti a zákulisí soudního procesu.

Tato zcela originální a čtenářsky vzrušující publikace obsahuje cca 260 historických dokumentů (nebo jejich důležité části), velké množství dobových fotografií a sdělné komentáře. Vynikající zastoupení významných osobností, grafická úprava a především uvážený výběr nejpodstatnějších faktů odzrcadlují vzestupy a pády české státnosti v pohnutém 20. století. Drtivá většína do knihy zařazených dokumentů se týká jen naší vlasti, jsou v ní ovšem představeny i ty zahraniční dokumenty, které dění v naší zemi zásadním způsobem ovlivnily. Čtenář na mnoha místech ustrne a přeruší četbu, když si uvědomí, že často jen jediný papír podepsaný několika osobami změnil nadlouho směr našich dějin, navodil stagnaci, znamenal zradu, vyvolal atmosféru vlasteneckého nadšení nebo poraženectví. Bez dechu bude pročítat text ultimata rakousko-uherské vlády Srbsku před propuknutím první světové války nebo Hitlerův rozkaz německé armádě ke vpádu do českých zemí. Nad řádky projevu R. Heydricha o nacistických plánech s českým národem si uvědomí, kam až mohla dojít německá okupace našich zemí. Seznámí se s význačnými částmi takzvaných Benešových dekretů. Užasne nad úderností Dvou tisíc slov z 27. června 1968, ale i nad vlastizrádným textem takzvaného "zvacího dopisu", se zatajeným dechem si uvědomí dopad Charty 77 i Několika vět atp.

Příběh za druhé světové války ojedinělý: Poprava předsedy vlády země okupované Němci! Hitlerovci se jí dopustili v červnu 1942 na pražské střelnici v Kobylisích. Na rozdíl od Stalinistů nacisté, jisti si svým vítězstvím, se podobnými vraždami veřejně chlubili! Alois Eliáš nebojoval běžnými zbraněmi jako Tři králové Morávek, Mašín a Balabán. Jeho zbraní byla vojenská lest, předstírání a oddalování, získávání času a snaha o narušení záměrů protivníka. Za těžkých podmínek udržoval rádiové i kurýrní spojení se svým vrchním velitelem prezidentem Benešem v Londýně a využíval i dřívější známosti s protektorem Neurathem z mírových jednání v Ženevě. Svedl nejeden „ústupový“ boj se svým protivníkem K. H. Frankem. Byl si vědom toho, že mu hrozí smrt. Jiným pomohl k emigraci, ale sám nabídku emigrovat odmítl, že tam už je generálů dost. Teprve v den výměny protektora Heydrichem koncem září 1941 byl zatčen a německým tribunálem složeným z gestapáků „odsouzen“ k smrti. Zemřel jako hrdina. Odmítl šátek přes oči a díval se upřeně na své vrahy.