V prosinci 2010 uplyne již 700 let od nástupu Lucemburků na český trůn. Přestože jejich éra zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu – Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; dokázali však realizovat nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti rozpínavosti osmanské říše. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (a řekněme hned, že pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků – prvního Jana a posledního Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná. Knihu, navazující na autorův předchozí úspěšný titul Konec Přemyslovců v Čechách, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací.
