Josef Jedlička Livres

Kniha probírá formou otázek a odpovědí látku, která tvoří náplň teoretické části výcviku svářečů. Kromě svařování se stručně zabývá pájením, rovnáním plamenem, řezání kyslíkem, povrchovým kalením plamenem a stříkáním kovů. Je zpracována na základě zkušeností ze školení svářečů v národním podniku Škoda v Plzni. Jejím úkolem je připravit svářeče k teoretické části zkoušky a dát mu podněty k přemýšlení o práci již během praktického výcviku.

Sbírka představuje vyvrcholení prvního období básnické tvorby Ivana Diviše před odchodem do exilu. Svazek obsahuje autorovu básnickou sbírku z r. 1967, věnovanou významnému českému katolickému básníkovi Bohuslavu Reynkovi a jeho dvěma synům Jiřímu a Danielovi.

Dopisy z let 1954-1965. Prozaik a esejista Josef Jedlička, autor novely Kde život náš je v půli se svou poutí a románu Krev není voda, psal v 50. a na počátku 60. let po dobu více než dvanácti let dopisy svému staršímu příteli Václavu Wildovi. Své dopisy psal – při vší osobní naléhavosti – bezpochyby jako literární texty (propracované eseje), byť v daném případě určené v tu chvíli jen jedinému čtenáři. Jedlička, žijící v té době v Litvínově, do svých dopisů Václavu Wildovi vkládal s nebývalou formulační pečlivostí postřehy o současné době, o kulturním životě (filmech, divadle, rozhlasu), o politice, o dobových mravech, ale zejména o literatuře. Jedličkovy dopisy jsou mimořádným literárním dílem, skutečnou kulturní a společenskou kronikou své doby, plně srovnatelnou s jinými Jedličkovými knihami. Svazek je doprovozen fotografiemi, doslovem Aleny Munkové a jmenným rejstříkem.

Knihu tvoří monografické studie psané pro pravidelný pořad Časové a nadčasové, který z bavorského Mnichova po léta vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa.

Kniha České typy obsahuje "ironické analýzy typických českých vlastností na základě známých literárních typů". Tedy věnuje se především naší národní povaze, kterou mají čeští literární hrdinové odrážet. (Babička - sklony k idyličnosti, Otec Kondelík - maloměšťáctví)

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

Josef Jedlicka, geboren 1927, lebte seit Ende der sechziger Jahre in München und kehrte in seinem Todesjahr 1990 zurück nach Prag. Im gleichen Jahr erschien auch sein literarisches Hauptwerk 'Blut ist kein Wasser', eine Familienchronik, komponiert wie ein musikalisches Werk mit wiederkehrenden Motiven und Variationen über ein Thema. Verfolgt werden die Schicksale der einzelnen Personen - Tschechen und Deutsche, die im südlichen Mähren zusammenleben - von den vierziger Jahren des 19. bis in die vierziger Jahre des 20. Jahrhunderts. Nationale Fragen, Glaubensfragen, politische Fragen - scharfsinnig verbindet Jedlicka die Themen in seinem Roman, erzählt ironisch und mit hintergründigem Witz. 'Blut ist kein Wasser' ist die deutsche Erstübersetzung.

Knihu napsal PhDr.Dušan Schneider na základě osobních rozhovorů s panem Josefem Jedličkou, jeho písemných materiálů a dokumentů a odborné literatury sepsal a připravil pro vydání. Soupis vzpomínek letce 311. perutě Josefa Jedličky z Brankovic z Vyškova.

Kniha Josefa Jedličky, jednoho z nejzajímavějších českých poválečných autorů, nese podtitul"Poptávka po našem hrdinovi" - a samotný text se této poptávce snaží vyhovět. Jinými slovy, Josef Jedlička se v jedenácti esejích, věnovaných mj. Babičce B. Němcové, Haškovu Švejkovi, hloupému Honzovi, Baarovu Cimburovi, Máchovu Vilémovi apod., snaží skrze pečlivé a nápadité čtení klasických děl české literatury nalézt typického českého hrdinu, přijít na to, kdo vlastně jsme, odkud a kam jako národ kráčíme. Jednotlivé texty původně vznikaly v sedmdesátých letech jako rozhlasové fejetony rádia Svobodná Evropa, kde Josef Jedlička působil jako redaktor poté, co odešel do exilu - a fejetonistická lehkost v nejlepším slova smyslu zdobí celou knihu: nejedná se o zdlouhavé rozebírání slavných knih, nýbrž o svižné, elegantní zamyšlení nad českou národní povahou.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927–1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let dvacátého století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Jde o prvé kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

The narrative explores a man's journey as he navigates the challenges of remodeling his new home while adapting to a rural lifestyle with his children. It delves into the dynamics of family life in a foreign environment, highlighting the father's efforts to manage his children's varied reactions to their new surroundings. The story captures the blend of humor and heartache as they all adjust to the changes and discover the beauty of their new country cottage.

Tento román vyšel poprvé v roce 1966 v cenzurovaném vydání, v plném znění vyšla kniha v roce 1994. Ve volném toku myšlenek, příběhů a poznámek se zde kriticky nahlíží na realitu padesátých let. Autor přibližuje počáteční nadšení a odhodlání budovat socialismus. Příběhy se odehrávají v Praze a v Litvínově. Na atmosféru doby se zde nahlíží velice kriticky. V krátkých příbězích jsou zde nastíněny osudy lidí z různých odvětví, od soukromníka- zhotovitele rakví, kterého režim připravil o živnost. Vdovy po lékaři, která je ve své samotě vděčná za lidské slovo. Až po dělníky dojíždějící po ránu do továren a po večerech chodících do veřerních škol. Veškerá atmosféra je díky neobvyklé literární formě líčena velice sugestivně.

In Nordböhmen der 50er Jahre schildert der Erzähler in melancholischer Stimmung die Nachwirkungen von Krieg und Besatzung. Er reflektiert über Verlust, Hoffnung und die Zerrüttung der Kultur. Der Text, eine avantgardistische Collage, kombiniert Realismus und Traum, durchzogen von literarischen Bezügen und derber Sprache. Neu übersetzt von Kathrin Janka.

Soubor pěti esejů z druhé poloviny 60. let se zaměřuje především na problematiku osamělosti člověka v odcizeném světě, postavení a odpovědnosti jednotlivce v čase, vztahu k trvalým hodnotám a tradici. První esej Ornament, který dává název celé knize, pojednává o odcizení člověka následkem snížení dorozumění. Ornament bere Jedlička jako negativní hodnotu. Je pouhou ozdobou bez vnitřního významu. Následující esej Tradice hledá pozitivní východisko, jakousi střední cestu přístupu k minulosti. Pokud je lpění na tradici příliš důkladné, překáží samostatnému a jedinečnému tvořivému činu. Naopak odpor k tradici je v krajní podobě odmítnutím vzpomínky. Třetí esej Odvaha dává důraz na potřebu subjektivního, místy až absurdního činu jednotlivce, který je podmínkou lidské existence. Právě takovým jedincem je pro Jedličku Ivan Diviš, jemuž věnuje esej Riziko spolehlivosti. Soustředí se zde na jeho vzpomínkové dílo Teorie spolehlivosti, které je jakýmsi precedentním systémem hodnot platným pro život. Poslední esej Domov vyvzdorovaný pojednává o osobnosti českého krajináře Bohdana Kopeckého jako jednoho z umělců, kteří utvářejí představu domova.