Řeky a mosty mají ve vojenské strategii své místo od nepaměti. Během tzv. dánské fáze třicetileté války sehrál výjimečnou roli most u Desavy. V dubnu roku 1626 se o něj strhl boj mezi vojsky císařského generála Albrechta z Valdštejna a jeho protivníka Arnošta z Mansfeldu, který bojoval na protestantské straně, tentokrát pod velením dánského krále Kristiána IV. Jednomu ze soupeřů se dosažené vítězství stalo prvním velkým úspěchem na bitevním poli a milníkem kariéry, která oslnila Evropu. Druhý utrpěl drtivou prohru, a i když vojevůdcovu energii nezlomila, napověděla mnohé o dalším vývoji „dánské“ války.
Kniha pojednává o vpádu vojsk generála Petra Arnošta z Mansfeldu a vévody Jana
Arnošta Sasko-Výmarského do Slezska a na Moravu, který proběhl v letech 1626
až 1627. Válečný požár, který zažehla pražská defenestrace a povstání českých
stavů roku 1618, zasáhl postupem několika málo let téměř celou tehdejší Svatou
říši římskou i její sousedy. Do čela protihabsburské koalice se v roce 1625
postavil dánský a norský král Kristián IV., jehož vojáci (spolu s prořídlými
pluky nepokojného generála Mansfelda) o rok později zahájili odvážné tažení do
středu Evropy. Netušili původně, že dojdou až do Uher, ba dokonce na hranice
Osmanské říše. Původním cílem bylo převzít strategickou iniciativu proti
rychle mohutnějícím habsbursko-katolickým vojskům ve středním a severním
Německu, přenést válku zpět na jih a po spojení se sedmihradským knížetem
Gáborem Bethlenem táhnout až na Vídeň. Zatímco švédské obléhání Brna (1645)
nebo Prahy (1648) žije v historické paměti doposud, ovládnutí Opavy, Těšína,
Krnova a celého moravsko-slezského pomezí rezonuje v obecném povědomí jen
velmi slabě, pokud vůbec. Vojáci ve službách dánského krále přitom vytvořili v
oblasti rozsáhlou enklávu, a to za výrazné podpory ze strany místních
obyvatel. Akce řádně zamíchala kartami na hlavním bojišti v severním Německu i
v nejvyšších patrech evropské diplomacie. V zápasu o uspořádání Evropy se ani
po bělohorské porážce vůbec neztratili čeští, moravští a slezští účastníci
stavovského povstání (1618–1621), mnozí i jako důstojníci a vojáci v dánské
armádě. Kromě ryze politických a vojenských dějin, které zůstávají osou
líčení, se kniha věnuje též „alternativním“ pohledům na události například z
pohledu anglického diplomata v Konstantinopoli, prostého vojáka či civilistů
zasažených krajů, tak jak to dovolují zachované prameny.
