Leandro Fernández de Moratín Livres

Snahou editora a překladatele Miloslava Uličného je představit v tomto souboru deset nejvýznamnějších a nejzajímavějších osobností, které v 18. století sehrály důležitou roli ve vývoji španělského písemnictví. Jednotliví autoři vycházeli ve své tvorbě především z klasicismu, z něhož převzali návrat k antice jako estetickému ideálu a vzoru. I proto vyznávali harmonii, logiku, přesnost nebo i racionalismus, jenž se pro ně stal nepřehlédnutelným prvkem při pozorování přírody. Charakteristická pro ně byla i pestrá škála námětů, mezi nimiž nalezneme na jedné stráně třeba jízlivé verše, prošpikované výpady proti tehdejší morálce, módě či omezenosti ducha na vládnoucím dvoře, na druhé straně se však zde objevují i sonety a romance, oslavující lásku, víru, tanec i ostatní radosti života. Popularity také dosáhl žánr bajek, v němž tvůrci v podobě lechtivých anekdot kritizovali samolibost a nadutost nejvyšších společenských vrstev.

EL SÍ DE LAS NIÑAS, comedia de crítica social, es considerada la obra maestra de Moratín. Doña Irene, viuda y madre de Paquita, concierta el matrimonio de su hija con don Diego, un rico solterón. La aparición de don Carlos, sobrino de don Diego, vendrá a frustrar los planes de la viuda. En LA COMEDIA NUEVA, obra anterior a EL SÍ DE LAS NIÑAS y en la que se aprecia la influencia de Moliere, el escritor ataca los vicios del teatro de la época. Los personajes, Eleuterio, el escritor y el pedante don Hermógenes, son a su vez el fiel reflejo de algunos competidores de Moratín en el mundillo literario. René Andioc, de la Universidad de Perpignan, sitúa la obra de Moratín en el contexto del teatro de su época.

Esta comedia de enredos amorosos está considerada como la mejor obra teatral española del siglo de la Ilustración. Siendo un exquisito del lenguaje y la forma, Leandro Fernández de Moratín respeta estrictamente los principios neoclásicos —unidad de acción, de lugar y de tiempo—, logrando con El sí de las niñas una gran perfección en la técnica dramática.