Čtenářům všeho věku se nyní dostává do rukou třetí dílo D. V. Spudila a první v plánované sérii Miliknížky, s rozsahem tak akorát na cestu autobusem. Pohádka úsměvů je jednoduše pohádky, jejímž hlavním hrdinou je úsměv. Kdo však čte i mezi řádky, všimne si, že skutečným hrdinou není úsměv na tváři…
Tato druhá knížka kolínského autora nás již nezanáší do pohádkového bezčasí, jako tomu bylo v Osudu prostých očí, ani v ničem jiném se prvotině nepodobá. Někdo by mohl říct, že jde o detektivku, někdo jiný by řekl, že jde o psychologickou novelu, někdo zase, že je tam i podobenství. Všichni by měli pravdu a zároveň se mýlili. Jisté je v této knížce jediné: Nevíme nic. Hlavní hrdina, jehož jméno zcela uniká jakékoliv pozornosti, hledá smysl života a lásku v něm. Obojí má možná přímo před sebou, ale nenalézá. Snad proto, že přímo před sebou neměl vlastně nic, snad proto, že to autor, coby jeho všemocný stvořitel, nedovolí. Drahoušku, chcípni! je o sebeobětování, odpuštění, hledání, dobru a zlu, životě a smrti, a nebo o něčem úplně jiném?
Romantická novela začínajícího autora vypráví příběh mládence kdesi na venkově v blíže neurčené době. Vlasta (hl. hrdina) se při procházce setká se záhadnou dívkou Lipenkou; tou očarován, využije šance se s ní často setkávat, a tak oba společně prožijí rok štěstí a čisté až naivní lásky, kteráje ohrožena dramatickým odhalením - to ale nepřekazí jejich: ,,A žili spolu šťastně…". Za zmínku stojí budoucí čas v němž je příběh napsán i přes pravděpodobné ,,kdysi vminulosti" vyplývající z naznačených zvyklostí. .