Lubomír Machala Livres

Sbírka pěti hloubavých povídek oceňovaného slovenského autora se věnuje především tematice smrti, smutku a osamění. Rakús v glacé rukavičkách vypráví ty nejobyčejnější příběhy o nejobyčejnějších lidech. Ocitají se však v neobvyklých situacích a se svou jemnou psychikou musejí zvládat často brutální situace. Zmocňuje se jich úzkost v kontaktu s neznámými lidmi, na neprozkoumaných místech, po nečekaných zprávách. Nakladatelská anotace.

Základní cílem publikace je zaznamenat a představit všechny, kdo v letech 1990–1995 vydali knižně svoji prozaickou nebo básnickou prvotinu, byť šlo o bibliografii či knihu vydanou vlastním nákladem. Zařazeni sem byli i ti, kteří tak učinili ve dvojici. V Průvodci jsou zaznamenány i práce zveřejněné v přílohách časopisu Tvar.

Najnovší román Stanislava Rakúsa zachytáva hodnotovú stratifikáciu zvráteného systému normalizácie, ktorý vytláča na perifériu schopných a favorizuje neschopných či bezcharakterných ľudí. Hlavný protagonista, prozaik a teoretik literatúry Adam Zachariáš, sa pokúša cez „poetiku nenapísanosti“ zobraziť pravú tvár tohoto obdobia. Vzniká tak text v texte – román v románe.

Mladá historička umění Barbora žije v Praze vrcholícího stalinismu, jehož symbolem je dokončovaná stavba monumentálního pomníku na Letné podle návrhu sochaře Otakara Švece (1892–1955). Barbora je jako zaměstnankyně památkové péče pověřena výzkumem zanedbávaných zvětrávajících barokních soch v Kuksu, díla Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738) na objednávku podivínského hraběte Františka Antona Šporka (1662–1738). Svět Braunových soch se pro Barboru stává oporou i příležitostí k únikům z tísnivé skutečnosti do snově surreálného světa barokní mystiky. Slovenský autor vzdává příběhem hold Braunovu umění v protikladu k absurdní době totalitního kultu.

Panorama polistopadové české literatury (Česká literatura po roce 1989) navazuje na literárněhistorické kompendium Panorama české literatury. Zaměřuje se ve výkladových kapitolách na obecnou charakteristiku polistopadového literárního dění, na soudobou prózu, poezii, drama a literární vědu a hodlá pomáhat při orientaci v záplavě knih, která po roce 1989 vycházela. Užitečná a praktická příručka pro studenty i všechny ostatní zájemce o literaturu.

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří. Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti je neodbytný jako refrén devadesátkového hitu z MTV. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy splývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.

Tato malá encyklopedie mapuje literární přínos 60 autorů-beletristů, kteří buď byli na UP zaměstnáni, nebo na ní studovali, příp. s ní byli v jiném produktivním kontaktu. Publikace postihuje údobí od r. 1947 do současnosti. Jednotlivá hesla obsahují základní informace o životě a tvorbě spisovatelů UP a registrují i částečně prezentují také ohlasy jejich literárních prací.

Redaktor: Lubomír Machala. Informatorium pro učitele, studenty i laiky vychází v zásadě ze skripta Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (Olomouc 1990). Původní text byl věcně opraven, krácen, ale i přepracován a doplněn.

Čtenářsky přístupnou, čtivou formou postihuje autor základní podoby a vývojové proměny české prózy posledního desetiletí, věnuje se prózám na hranici mezi vysokým uměním a populární četbou, rodovým ságám, kronikám, projevům feministického hnutí, reflexivním textům, ale i tzv. okrajovým žánrům jako sci-fi a fantasy. Představuje nové talenty a přidává detailní biografické a bibliografické informace. Doplněno zajímavými fotografiemi.

Jedinečnost nerozsáhlého románu Pavla Vilikovského Krásná strojvůdkyně, krutá vévodkyně spočívá především v tom, že ho psal autor na vrcholu tvůrčích sil, jemuž se dostávalo značného uznání i prestižních ocenění. A právě tehdy se Vilikovský rozhoduje prověřit samotnou podstatu oboru, v němž vynikl, tedy literatury. Stejně nakládá s prostředky a postupy, které ho k onomu úspěchu přivedly. Provokativní a subverzivní text tak kromě příběhu dvojjediné titulní postavy nabízí sondy do „obyčejného“ života několika bratislavských současníků, dotované též psychickou introspekcí, jimiž prolínají pasáže reflektující a až sarkasticky komentující základní otázky literární tvorby, jako jsou vztah skutečného a smyšleného světa, vazby autor — vypravěč — postava, podstata příběhu, autenticita literárních výpovědí nebo posuzování, co je v literatuře hodno ocenění a co nikoliv. Nechybějí rozmanité milostné vztahy, které jsou korunovány pohádkovým vyprávěním s prvky pornografie a krimi.