This study and the topic of George Berkeley and common sense is challenging: Berkeley claims that matter does not exist and at the same time he writes a whole book (Three Dialogues between Hylas and Philonous) on how his system agrees with common sense. Berkeley was a successful scientist and his book defined the topic of psychology of vision for the next two centuries.
Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniharozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.
Humovo Zkoumání principů morálky patří společně s Aristotelovou Etikou Nikomachovou a Kantovými Základy metafyziky mravů do kánonu evropské morální filosofie. Hume v něm rozvíjí zkušenostně založené uvažování o morální stránce lidské přirozenosti, které ve jménu založení etiky v morálních vášních odmítá jak klasický morální racionalismus, tak psychologický egoismus. David Hume (1711–1776) je považován za nejvýznamnějšího anglicky píšícího filosofa a čelního představitele skotského osvícenství. Ve své prvotině, Pojednání o lidské přirozenosti (1739–1740), představil plán zkoumání lidské přirozenosti založený na popisu operací lidské mysli uplatňujících se ve výkonech poznání, při prožívání vášní a v utváření morálního charakteru lidí a společenských zákonů. Myšlenky Pojednání přepracoval ve Zkoumání lidského rozumu (1748), ve Zkoumání principů morálky (1751) a v Rozpravě o vášních (1757).