Ivo Andrić Livres

Roman de peintre ou d'un joueur d'échecs, ce livre relate la vie du général d'origine croate Omer pacha Latas, envoyé en Bosnie en 1850 par le sultan Abdul Medjid pour y imposer l'autorité turque. La Bosnie, si elle dépend alors d'Istambul, est en réalité menée par ses knez, dont le premier, le Voïvode Zimonitch, règne sur la région de Sarajevo. Ces knez, Omer pacha va chercher à les contraindre ; eux s'attacheront à plier, à craindre, à attendre surtout. Autour de ce duel, comme en promenant ses yeux sur un échiquier, les figures se croisent, se rencontrent : la reine, épouse du séraskier, le fou, Costache Nenisanu, qui perd la raison par amour, la tour, ce serviteur du pacha qui le protège et pourvoie à ses vices, les soldats, anciens autrichiens ou croates islamisés. L'art de la miniature à l'échelle d'une fresque, par le plus célèbre des écrivains yougoslaves (Prix Nobel 1961).

Rien ne destinait la petite ville de Travnik, résidence du vizir turc de la province occupée de Bosnie, à entrer dans l'histoire. Un coin de terre oublié où cohabitent, tant bien que mal, musulmans, catholiques, juifs et orthodoxes. A la faveur de l'épopée napoléonienne, un diplomate français, Jean Daville y est envoyé comme consul. Voici le récit de son séjour - de 1806 à 1814 - l'occasion pour Andri'c d'offrir un somptueux tableau de sa terre d'origine au moment où, pour la première fois, elle s'ouvre à l'Occident. Au carrefour du roman historique, du récit intimiste et de la description ethnographique, ce livre est aussi une réflexion sur les méfaits de l'intolérance et des rivalités entre communautés. La Chronique de Travnik est considéré comme l'un des romans majeurs des littératures slaves contemporaines.

A Visegrad, c'est sur le pont reliant les deux rives de la Drina mais aussi la Serbie et la Bosnie, l'Orient et l'Occident que se concentre depuis le xvie siècle la vie des habitants, chrétiens, juifs, musulmans de Turquie ou « islamisés ». C'est là que l'on palabre, s'affronte, joue aux cartes, écoute les proclamations des maîtres successifs du pays, Ottomans puis Austro-Hongrois.C'est la chronique de ces quatre siècles que le grand romancier yougoslave Ivo Andri ´c, prix Nobel de littérature en 1961, nous rapporte ici, mêlant la légende à l'histoire, la drôlerie à l'horreur, faisant revivre mille et un personnages : de Radisav le Serbe empalé par le gouverneur turc, à Fata qui se jette du pont pour éviter un mariage forcé, et au vieil Ali Hodja, le Turc traditionaliste, qui voit avec consternation surgir les troupes de lempereur François-Joseph.En 1914, le pont endommagé dans une explosion demeure debout. Sinistre présage, cependant, grâce auquel ce roman paru en 1945, oeuvre d'un écrivain bosniaque par sa naissance, croate par son origine et serbe par ses engagements d'alors, nous paraît aujourd?hui mystérieusement prophétique.

Ivo Andric est un conteur rare, inspiré. Chroniqueur des Balkans, il témoigne de ce fabuleux creuset où durant des siècles se sont rencontrés, combattus, mélangés, séparés : Turcs, Autrichiens, Hongrois, Bosniaques, chrétiens orthodoxes ou catholiques et juifs issus de multiples exodes. C'est cette communauté qui est au cœur du présent recueil ; des sépharades chassés d'Espagne par Isabelle la Catholique, des ashkénazes qui viendront par l'Est deux cents ans plus tard, de la place qu'ils ont eue et des ultimes folies de la Seconde Guerre mondiale qui les emporteront. A travers ces portraits d'une extrême justesse, c'est toute l'histoire des juifs de Bosnie qui se révèle et, au-delà, celle de tous les hommes de ces territoires, aux vies brassées par les vagues successives des empires.

Qu'il évoque la révélation mystique d'un vizir déchu, la tragédie d'un menteur invétéré, les frasques d'un aventurier français en pays ottoman, la fin d'un prince aux yeux tristes, qu'il s'attache aux humbles et tragiques destinées d'un directeur de cirque malheureux en amour, d'une prostituée au grand coeur, d'un géomètre jaloux ou d'une esclave qui préfère la mort au déshonneur, c'est avant tout l'homme qui passionne et bouleverse Ivo Andric -dans son infinie grandeur et ses innombrables petitesses, du cher Sarajevo de l'auteur au Sud de la France, des époques légendaires jusqu'à nos jours.

In the small Bosnian town of Visegrad the stone bridge of the novel's title, built in the sixteenth century on the instruction of a grand vezir, bears witness to three centuries of conflict. Visegrad has long been a bone of contention between the Ottoman and Austro-Hungarian Empires, but the bridge survives unscathed until 1914, when the collision of forces in the Balkans triggers the outbreak of World War I. The bridge spans generations, nationalities and creeds, silent testament to the lives played out on it. Radisav, a workman, tries to hinder its construction and is impaled alive on its highest point; beautiful Fata leaps from its parapet to escape an arranged marriage; Milan, inveterate gamble, risks all in one last game on it. With humour and compassion, Andric chronicles the lives of Catholics, Muslims and Orthodox Christians unable to reconcile their disparate loyalties.

Sve priče u jednoj knjizi povodom 125. godišnjice rođenja. „Ponekad izgleda da čovečanstvo od prvog bleska svesti, kroz vekove priča samo sebi, u milion varijanata, stalno istu priču. A ta priča kao da želi, poput pričanja legendarne Šeherezade, da zavara krvnika, da odloži neminovnost tragičnog udesa koji nam preti, i produži iluziju života i trajanja.“ Ivo Andrić je od 1920. do kraja života, za više od pola veka, napisao više od sto priča koje se mogu uvrstiti u svaku antologiju svetske priče. Kao majstor kratke prozne forme, Andrić je, iako naizgled tradicionalan, zapravo savremeni klasik koji se čita s uzbuđenjem. Njegove priče, koje obuhvataju teme bosanskih Muslimana, Turaka, Jevreja, žena, gradova i neobičnih likova, prožete su ironičnim tonom i jedinstvenim stilom. Andrić uspeva da čitaoca iznenadi „nečim poznatim“. U govoru prilikom primanja Nobelove nagrade 1961. godine, Andrić je istakao da pripovedač možda priča sam sebi, ili da cilj pričanja osvetli tamne puteve života, nudeći dublje razumevanje onoga što često ne vidimo.

„Ja, u stvari, nikada nisam pisao knjige, nego rašivene i razbacane tekstove, koji su se s vremenom, s više ili manje logike, povezivali u knjige-romane ili zbirke pripovedaka.“Ivo AndrićPriče o osobenjacima i malim ljudima otkrivaju Andrićevo pripovedačko umeće da se kloni stereotipa i da svoje junake pronalazi u svetu drugačijem i različitom od onog koji ih okružuje. Od priče Popodne, u kojoj 22-godišnji pripovedač daje svoj prilog temama dosade i splina, te tipu junaka „mladi starac“, do pripovetke Jakov, drug iz detinjstva, o 80-godišnjem piscu velikih hronika i nebrojenih pripovedaka, nižu se priče o čudacima i mitomanima, egocentricima i manijacima, neurastenicima i hipohondrima, usamljencima, neženjama i samcima, umišljenim piscima i logorejičnim pripovedačima, lažovima i alkoholičarima, kvaziautoritetima i lažnim ljubavnicima, sitnim činovnicima i beznačajnim industrijalcima, malim Napoleonima i generalima posle bitaka...Andrić tako čitaocu, tom neumornom tragaocu za poznatim a novim, predstavlja junake samosvojnih ali prepoznatljivih karaktera, autentičnih a ipak znanih sudbina, istovremeno prožimajući njihove životne priče neskrivenom ironijom, latentim humorom i pritajenim saosećanjem.

Průřez povídkovou tvorbou srbského nositele Nobelovy ceny od 20. až po 60. léta 20. století představuje galerii prostých a zároveň mnohoznačných příběhů, většinou temně laděných, často s nádechem mystiky. Obsahuje také novelu Prokletý dvůr.

Ivo Andric, geboren 1892 in Dolac bei Travnik, arbeitete als Diplomat, Politiker und Schriftsteller. Für seine Romane und Erzählungen wurde er 1961 mit dem Literaturnobelpreis ausgezeichnet und gilt als einer der wichtigsten Autoren der südslawischen Literatur. Er starb 1975 in Belgrad.

In der Dissertation kann man die Genese von all jenem entdecken, was Andric als Literaten formte und auszeichnete. Aus Anlass der 50 Wiederkehr des Literaturnobelpreises an Ivo Andric erscheint seine Disseration „Die Entwicklung des geistigen Lebens in Bosnien unter der Einwirkung der türkischen Herrschaft“ erstmals als Einzelpublikation im Wieser Verlag. „In der Dissertation kann man die Genese von all jenem entdecken, was Andric als Literaten formte und auszeichnete“, schreibt Zoran Konstantinovic im Jahre 1982. (Zitiert nach Branko Tošovic, Der Nobelpreisträger Ivo Andric in Graz. Andric-Initiative Bd. 1, Graz 2008). In der Dissertation finden sich zahlreiche Themen, die „später als Quelle für seine Romane und Erzählungen herangezogen“ wurden (Ivo Andric Gesellschaft, Beograd). Mit der Herausgabe dieses Bandes würdigt der Wieser Verlag den großen Erzähler und Nobelpreisträger (und legt nach dem Erzählband „Buffet Titanic“,1995) sein theoretisches Grundlagenwerk vor, das in den jüngsten kriegerischen Auseinandersetzungen mystifiziert und diskreditiert wurde. Gerade weil ihr Inhalt „sogar vielen Fachleuten nicht ausreichend bekannt ist, rund um sie eine wahre Mystifizierung entbrannt, falsche Interpretationen gegeben und Schlussfolgerungen gezogen“ werden, wie Branko Tošovic feststellt, finden wir die Einzelpublikation der Disseration für hilfreich, das Werk des großen Erzählers neu zu lesen und zu verstehen.

Novela poutavě líčí zážitky bosenského františkanského mnicha v cařihradském vězení, osudy jednotlivců, s nimiž se tam setkal, i okouzlující pestrost orientu.

Il romanzo è ambientato negli anni dell'ascesa e del declino dell'impero napoleonico, tra il 1806 e il 1814. A Travnik, capitale della Bosnia ancora parte dell'impero ottomano, viene inviato il console francese Daville. Travnik è il luogo di una singolare mescolanza etnica e storica, un miscuglio di musulmani, ebrei e cristiani. Ma gli abitanti di Travink sono anche gente ostinata, che non si fida degli stranieri, gente subdola e fiera, capace di efferate crudeltà come di grandi generosità.

Kniha je první větší poválečný výbor z Andrićových povídek; snaží se reprezentovat Andrićovu povídkovou tvorbu co možná nejšíře, jak po stránce tematické, tak po stránce tvůrčí koncepce: od proslulých andrićovských námětů z dávné i nedávné minulosti rodné Bosny i královské iválečné Jugoslávie až po prózy nejnovější, autobiografické; od povídek koncipovaných klasickým vypravěčským způsobem až po prózy, v nichž zcela převažuje moment psychologický.

Der weltweite Ruhm des Nobelpreisträgers Ivo Andric geht zurück auf die beiden großen Chroniken, die er während des Zweiten Weltkriegs schrieb: „Brücke über die Drina“ und „Wesire und Konsuln“. Weniger bekannt ist, dass Andric auch kürzere Prosatexte geschrieben hat, die in seiner Gegenwart, in der Ära der beiden Jugoslawien nach 1918 und nach 1945 spielen. Diese nuancierten, abgründigen und unerbittlichen Erzählungen gehören zum Besten, was Andric geschrieben und was die Prosa des 20. Jahrhunderts zu bieten hat. Die von Karl-Markus Gauß besorgte Auswahl zeigt Andric als meisterhaften Diagnostiker des modernen Lebens.

Eine bisher unbekannte Seite des Nobelpreisträgers Ivo Andrić: Texte über die Schlaflosigkeit, das Altern und die Vergänglichkeit, herausgegeben von Michael Martens „Hat noch wer die Welt so geliebt wie ich?“ Sein ganzes Erwachsenenleben lang hat sich der Jahrhundertschriftsteller Ivo Andrić, weltweit gelesen und ausgezeichnet mit dem Nobelpreis für Literatur für seine historischen Romane, Notizen gemacht – Alltagsbeobachtungen, Reiseeindrücke, Charakterbilder, lakonische Kürzestgeschichten. Zu den schonungslosesten, erschütterndsten, intimsten Texten zählen jene, die sich mit der Schlaflosigkeit, dem Altern, der Vergänglichkeit beschäftigen. Pralle Lebenslust gemischt mit Franz Kafka und Edgar Allan Poe, so lässt sich dieses großartige Buch charakterisieren, das der Andrić-Biograf Michael Martens zusammengestellt hat.

Ivo Andrić – Nobelpreisträger und „die literarische Stimme Bosniens schlechthin“ (NZZ) – über eine starke Frauenfigur, die in Erinnerung bleibt. Rajkas Vater zählt zu den angesehensten und reihum respektierten Geschäftsmännern Sarajevos, ehe er bankrottgeht und darüber verzweifelt. Noch auf dem Sterbebett schärft er seiner fünfzehnjährigen Tochter ein: „Spare, spare immer, überall, an allem, und kümmere dich um nichts und niemanden.“ Streng hält sie sich an seinen Rat, übernimmt den Haushalt, unterdrückt die sanfte Mutter, schaut hartherzig einzig und allein auf ihren Vorteil und wird darüber zu einem Monstrum an Gier und Habsucht. Als jedoch der junge Ratko in ihr Leben tritt, ändert sich alles, und das „Fräulein“ wirft alle Prinzipien über Bord. Mit diesem 1944 entstandenen Roman schuf Ivo Andrić eine großartige und zeitlos aktuelle Charakterstudie.

Krátká pohádka o chytré, učenlivé a trochu neposlušné ovečce, která má ráda balet a chodí proto do ovčí baletní školy a které, když jednou zabloudí v lese a chystá se ji napadnout vlk, duchapřítomnost a taneční umění zachrání život. Pohádku provázejí stylizované ilustrace. Z původního srbského vydání volně přeložila Jana Havelková. Il. Jarmila Halamková.

«In ogni donna c’è un diavolo che bisogna ammazzare o con il lavoro o con i parti o con tutte e due le cose» insegna un vecchio detto serbo. Ma Anika è un diavolo potentissimo che non si lascia domare e porta la rovina intorno a sé esercitando una sorta di magia erotica. Questo racconto, dove Andric ha dispiegato tutta la sua potenza di narratore, è la cronaca degli eventi tenebrosi che si svolsero ai «tempi di Anika». «Da quando era stata fondata quella città, da quando la gente nasceva e si sposava, non c’era mai stato un corpo simile, mai una simile andatura e un simile sguardo. Tutto ciò non era nato e non s’era sviluppato in rapporto con quanto lo circondava. Era capitato lì da chissà dove». Questo pensò Alibeg, governatore di uno sperduto paese della Serbia dove si era insediata la magia di Anika, colei che meditava «male e sventura come altri pensano alla casa, ai figli e al pane». Assistita da due cortigiane, nella sua casa discosta dal paese, Anika riceveva gli uomini, tutti gli uomini, e li incantava. Quel suo corpo mirabile era diventato un magnete che attirava a sé i sogni, gli odi e i desideri di un intero paese. I tempi di Anika apparve nel 1931.

=Tales of SarajevoLegati a una città dal tragico destino, Sarajevo, i racconti qui presentati sono una parte significativa anche se piccola del grande affresco bosniaco che Andric ha tracciato con tutta la sua opera. Di questa città-simbolo lo scrittore ha delinato con acuto realismo e con paziente studio psicologico le caratteristiche fondamentali attraverso secoli di storia. Il passato è una chiave per intendere il presente, e questi racconti, letti oggi, acquistano un sapore proferico e aiutano a capire il conflitto il corso.

Kniha popisuje osudy bosenského lidu během napoleonské expanze kdy byla Bosna ještě divokou zaostalou zemí ovládanou zástupci tureckého sultána.

Vzácně krásná kamenná stavba, vybudovaná jako záduší vezíra Mehmedpaši Sokoloviće, svazující břehy divoké, "zlé" řeky Driny v bosenském Višegradu a spojující Východ se Západem, cesta mocných i ubohých bez rozdílu národnosti a vyznání, po staletí ústřední dějiště událostí, místo, kde se za turecké nadvlády naráželo na kůl a vystavovaly hlavy sťatých odsouzenců a za rakousko-uherské okupace srocovala revoltující mládež a kde se v klidnějších dobách setkávali otcové městečka k poklábosení, kde snili zamilovaní a tropili výtržnosti flamendrové, kudy se ubíraly průvody svatební i pohřební, není v Andrićově románu pouze němým svědkem tří set let historie zapadlého městečka. Ve své "višegradské kronice", díle vzniklém v tíživé atmosféře druhé světové války, básnicko-filozofickém podobenství o tragických osudech a velikosti rodné Bosny, symbolem mostu - stavby častokrát ohrožené a poškozené, a přesto přetrvávající věky - vyjadřuje Ivo Andrić především víru ve vítězství života a ušlechtilého lidského úsilí nad zlem a nad smrtí.

Dvojezično, srpsko-englesko izdanje tri dela našeg proslavljenog nobelovca, Ive Andrića, u izvrsnom prevodu Silvije Hoksvort, obuhvata raznolike teme. "Razgovor s Gojom" (1935) predstavlja zamišljen dijalog sa velikim umetnikom, otkrivajući Andrićevo kompleksno shvatanje umetnosti, njenu dvostruku prirodu i prosvetiteljsku ulogu. U ovom delu, Goya postaje simbol umetničkog stvaralaštva, dok Andrić istražuje sudbinu umetnika, često obeleženu nesigurnošću i kontradikcijom. U "Mostovima", Andrić piše o simbolici mostova kao poveznicama između epoha, ljudi i naroda, predstavljajući ljudsku težnju da pređe na drugu obalu, što simbolizuje nadu i smisao postojanja. Ova metafora naglašava Andrićevu filozofiju o prevazilaženju smrti i traganja za smislom. "Znakovi pored puta", posthumno objavljeni, sadrže Andrićeve meditacije i misli koje su se razvijale tokom godina. Ovaj duhovni dnevnik, iako nepretenciozan, bavi se dubokim metafizičkim pitanjima, privlačeći čitaoca u magični svet znakova-krajputaša i unutrašnjih smerova. Silvija Hoksvort je pripremila izbor najinteresantnijih delova, čime je dodatno obogatila Andrićevu prozu.

Dějiště autorových povídek je Bosna, a to v době před rakouskou okupací. Ona záhadná Bosna, kde je možno sledovat prudké srážky a vzájemné prolínání dvou kultur - římské a byzantské. Autor, potomek starousedlé sarajevské rodiny, čerpá z tohoto pestrého prostředí své různorodé typy a popisuje turecké hodnostáře, františkány, popy, lidi z dalekého světa, domácí figurky ...

Druhý zväzok výberu z diela srbochorvátskeho básnika a prozaika Iva Andrića, ktorý je známy a uznávaný predovšetkým pre svoju poviedkovú a novelistickú tvorbu, obsahuje nedokončený román 'Paša Omer Latas', novelu 'Prekliaty dvor', súbor poviedok 'Dom na samote' a výber z najznámejších poviedok.

Vydanie obsahuje okrem románu Most na Drine (najznámejšie autorove dielo - zaoberá sa životom v Bosne pod nadvládou Osmanskej ríše) a novely Prekliaty dvor aj výber z poviedkovej tvorby pôvodom srbského autora. Spolu 15 poviedok. Švédska akadémia sa pri vykonávaní svojich vysokých povinností tentoraz rozhodla vyznamenať spisovateľa jednej, ako sa vraví, malej krajiny Nobelovou cenou, ktorá podľa medzinárodných meradiel znamená vysoké uznanie. 13-72-055-70

Prvý zväzok výberu srbochorvátskeho spisovateľa obsahuje Andrićove najznámejšie a najvydarenejšie romány, dva najkompletnejšie obrazy Bosny – jeden vertikálny, videný z perspektívy plynúceho času a trvajúceho mosta, stelesnenej ľudskej myšlienky zastavenej v čase a druhý horizonálny, vytvárajúci obraz Bosny ako mozaiku pohľadu cudzincov, ktorí sem prišli za „konzulských čias“, a súčasne rozmanitých predstaviteľov všetkých vrstiev starých obyvateľov tejto krajiny.

Dvě povídky laureáta Nobelovy ceny, z nichž první (Cesta Aliji Djerzeleza) staví na scénu slavného válečníka a nepřemožitelného bohatýra, známého z lidové poezie, v nezvyklé úloze rozpačitého a neúspěšného dobyvatele ženských srdcí. Druhá (Z časů Aniky) má ženskou hrdinku v krasavici z bosenského města, která mocí svého ženství neodolatelně přitahuje všechny muže a šíří kolem sebe mravní spoušť a zkázu.