J. L. Austin Livres

Domenico, a rabbi and doctor from Safed, converted to Catholicism in 1593 and served as Third Physician to Sultan Murad III for a decade. In 1611, he authored the "Relatione della gran Citta di Constantinopli," sharing insights about Constantinople.

Kniha přednášek britského filosofa, který v obratu k jazyku spatřoval největší revoluci v dějinách filosofie. V lidské řeči existují slova, jež neslouží k pouhému sdělení, neboť jejich prostřednictvím lze i něco udělat (kupř. slib, jmenování do funkce). Tyto performativní výpovědi se opírají o určité obecně přijaté konvence, které postupným vývojem vylučovaly nejednoznačnosti. Protikladné konstativní výpovědi nemají schopnost něco udělat, avšak vyznačují se pravdivostí či nepravdivostí. Performativní výpovědi jsou však rovněž nadány jistou formou pravdivosti (kupř. kompetence mluvčího) a naopak některá tvrzení mají schopnost něco udělat (např. lékařské konstatování smrti). Austin proto koncepci performativních výpovědí rozšiřuje na obecnou teorii toho, v jakém smyslu jakákoli výpověď je zároveň děláním něčeho jiného (např. mocenské rozhodnutí, reakce na jednání) než pronášením slov.... celý text

Přednášky na počest Williama Jamese proslovené na Harvardově univerzitě roku 1955. Své rozsáhlé válečné zkušenosti s tříděním a interpretací zpravodajských informací zúročil Austin při výuce po roce 1945, kdy se začal věnovat vlastním tématům. Původní fascinaci pojmem slibu rozvedl v přednáškách Words and Deeds (Slova a činy), jejichž poslední iteraci Jak něco udělat pomocí slov představujeme zde. Filosofové se podle Austina soustředili téměř výlučně na popisnou funkci jazyka, kdy naše promluvy jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé, na úkor jeho funkce performativní, kdy pomocí slov docílíme nějaké změny v sociálním prostředí mluvčích. Dimenze pravda/nepravda tak není jediný filosoficky zajímavý aspekt našich promluv, ač může být chápán jako konstitutivní třeba pro vědu. Performativů je obrovské množství a existuje mnoho způsobů, jak mohou selhat. Dokonce i výrok, tento paradigmatický konstativ, podléhá pragmatickým podmínkám úspěšnosti, a Austinova teorie řečových aktů tak představuje, kromě zevrubného vykreslení nesčetných ilokučních aktů a způsobů, jak něčeho dosáhnout slovy, i nejobecnější teorii významu.

John L. Austins »Theorie der Sprechakte«, 1955 in zwölf Harvard-Vorlesungen zusammengefaßt, gehört zu den klassischen Äußerungen der Analytischen Philosophie. Seine Methode darzulegen, daß man etwas tut, indem man etwas sagt (»How to do things with Words«), hat die philosophische wie die linguistische Diskussion in gleicher Weise befruchtet. Der Bearbeitung von Eike von Savigny liegen die englischen Ausgaben von 1962 und 1975 zugrunde.