Viivi Luik Ordre des livres (chronologique)

Počátek padesátých let, Estonsko. Země stále nese stopy války, kolektivizace i násilných sovětských deportací, během nichž byly na Sibiř odvlečeny desetitisíce lidí, a na venkově přetrvává nejistota a obavy. Malá dívka chápe svět kolem sebe po svém – skrze opuštěné usedlosti, zaplavené louky, zamrzlé řeky i tajemné zvěsti o „lesních bratřích“, kteří se stále skrývají hluboko v lesích a odmítají se podřídit nové moci. Ještě nerozumí politice ani dějinám, ale o to silněji vnímá napětí, všudypřítomnou propagandu a podivnou proměnu svého okolí. A tak mezi ruinami války, sovětskou rétorikou a venkovskou každodenností vzniká jemná mozaika dětských pozorování, obrazů a vzpomínek. Sedmé jaro po míru je lyrický a mimořádně působivý autobiografický román o dětství uprostřed poválečného bezčasí. Viivi Luik píše úsporně, ale s mimořádnou básnickou silou. Kniha není velkým historickým eposem, nýbrž příběhem o světě, kde se nevinnost střetává se strachem, minulostí i oficiálními vizemi budoucnosti a v němž dějiny nevyhnutelně pronikají do nejmenších detailů života – do ticha domů, řeči dospělých i dětské fantazie. Knihu lze ovšem číst rovněž jako intimní svědectví toho, že i svět po katastrofě v sobě vždy nese také semínko naděje v lepší zítřky.

Undir kvöld hvelfist himininn hærra og tekur á sig sína raunverulegu mynd. Hann verður hvolfþak og hvelfing. Breiðir sig yfir herstjórnarhúsið, hermannaskálana og vegabréfaskoðunina með einkennilega sjálfsögðum og ógnandi hætti. Sá sem er undir þessari hvelfingu á sér ekki undankomu auðið. Þannig hefst þessi saga sem lýsir á áhrifamikinn hátt andrúmsloftinu í Eystrasaltsríkjunum þegar þau lönd fóru undir járnhæl Sovétríkjanna. Frásagnaraðferð sögunnar er sérstök, brugðið er upp sterkum svipmyndum af mannlífinu í þessum ríkjum, jafnhliða því sem einni fjölskyldu er fylgt eftir í gegnum sviptingar áranna í kringum 1968 og lýst áhrifum þeirra byltingar á ungt fólk í austantjaldslöndunum.