Osud básníka. Historický román s životopisnou tematikou o osudech středověkého francouzského básníka Françoise Villona. Dějově bohatý román, v němž ožívá středověká Francie s ohromující nádherou šlechtických sídel, špínou chudinských uliček a s nevázaným uličnictvím studentů i vznešeností církevních hodnostářů. V tomto světě žije básník Villon - podivuhodný člověk, darebák s duší dítěte, věčný rebel.
Obsáhlý soubor starých řeckých bájí, pověstí a mýtů, citlivě přetlumočený znalcem antického kulturního odkazu, nás zavádí do světa řeckých bohů, hrdinů a králů, jejichž osudy se staly nevyčerpatelným zdrojem inspirace evropského umění. Řecké pověsti jsou doplněny nejznámějšími bájemi z římských dějin o Herculovi, Aeneovi, Romulovi a Removi aj. Druhé vydání autor rozšířil o vyprávění z řeckých dějin.
Pâris a enlevé la belle Hélène. Son mari Ménélas et tous les Grecs rassemblés crient vengeance et font le siège de Troie depuis neuf ans. Le divin Homère entonne alors le premier chant de l'Iliade. Il y en aura vingt-quatre, tous plus beaux les uns que les autres, tous centrés sur la colère d'Achille. Le roi des rois, Agamemnon, lui a enlevé sa compagne, l'esclave Briséis. En pleine bataille, Achille se retire sous sa tente, affaiblissant les rangs des Achéens. Il n'en sortira qu'à la mort de son ami Patrocle, pour combattre Hector. On ne sait si Homère est bien l'auteur de tous ces chants, mais cette épopée a traversé les siècles par sa démesure et sa beauté. Au combat des hommes se superpose celui des dieux et des déesses. Tous sont nobles, héroïques et généreux mais Homère, réaliste, montre aussi leurs faiblesses. Cette histoire faite de larmes et de sang est le symbole de la destinée humaine ballottée par le hasard. Achille le sait bien, lui dont les exploits dépendent de la fantaisie des dieux.
Výbor z antické poezie sestavený a přeložený z řeckých a latinských originálů Rudolfem Mertlíkem.
Překladatel R. Mertlík zpřístupnil v této knížce českému čtenáři nejživotnější část středověké latinské literatury, jejímž zdrojem byl na poč. 12. stol. středověký universitní student, nejvzdělanější člen tehdejší společnosti.
Antická knihovna publikuje postupně ve třech svazcích výbor nejznámějších a nejpozoruhodnějších románů, který poskytne výstižný přehled starověké řecké románové tvorby a rozvoje žánru od jeho počátků až do zlomu antiky. Těžištěm prvního svazku je v souladu s jeho názvem román milostný a dobrodružný, reprezentovaný nejstarším úplně zachovaným románem Charitónovým Příběhy Chairea a Kallirhoy, proslulými Efeskými příběhy čili Vyprávěním o Anthei a Habrokomovi od Xenofonta Efeského a dále řadou ukázek z románů dochovaných neúplně či v převyprávěních čili digestech. Dále je ve svazku zastoupen fantasticko-utopický román Theopompa z Chiu a jiných autorů, včetně slavných Slunečních ostrovů od Iambúla, pozoruhodný román v dopisech Spiknutí proti tyranovi od Chiona z Hérakleie a ukázky dalších oblíbených děl.
Latinsky psané satiry měly od doby středověku do stol. 18. (takový rozsah má náš výbor) zvláště vděčný předmět pro svou útočnost: církev, která se odchýlila od svého poslání náboženského a stala se mocí světskou. Její představitelé, od papeže až po drobné kněžstvo, ve své hrabivosti a lakotě, rozmařilém a nevázaném životě defilují tak zde v nejrůznějších zesměšňujících literárních projevech: parodiích otčenáše či katechismu, dialozích učených i neučených, fiktivních dopisech, útočných verších a j. Vedle hodnotných satir anonymů jako byly na př. "Dopisy tmářů", objevují se ve výboru známá jména: Poggio Braciolini, Ulrich v. Hutten, humanista Erasmus Roterdamský - i náš josefinský Ignác šl. Born.
Souborné vydání milostné poezie Ovidiova mládí. Mluví ke každému srdci a žádné nezarmoutí. V nové době překonal Ovidius i slávu Homérovu. Vydává se a čte na celém světě. Splnila se jeho předpověď, že bude žít v slávě po všechny věky. Za hranici své proslulosti si básník určil rozsáhlou říši římskou. V tom se však mýlil. Jeho dílo oslňuje svou krásou nejen celou Evropu (tedy nejen národy, kam sahala římská veleříše) – Ovidia znají ve všech světadílech a jeho nevšednímu umění se obdivují vědci, básníci, mistři štětce i dláta i okouzlení čtenáři. Římská lyrika i římská epika dosáhla právě v díle Ovidiově svého vrcholu.
Erazmus Rotterdamský neváhal vysloviť ostré kritické poznámky na adresu vládnucich dynastií, šľachty a vysokej cirkevnej hierarchie. Je žiarivou postavou obdobia veľkých objavov a smelých moreplavcov, prevratne rozširujúcimi obzor človeka. Je stelesnením človeka nového typu, pričom prekračuje hranicu medzi stredovekom a novovekom. Jeho tvorbu charakterizuje hlad po poznaní. Jeho najznámejšie dielo Chvála bláznivosti sa zrodilo v šťastnom období na vrchole autorových tvorivých síl. Autor sa predstavuje ako učenec s rozsiahlymi vedomosťami a ostrý kritik. Na kritické šľahy, ktoré vrhá do tváre súčasníkov, nevyslovuje osobne, ale kladie ich do úst Bláznivosti, ktorej sa i v čase krutej inkvizície všetko prepáči. Neľútostne útočí na všetky stavy - defilujú tu šľachtici, cirkevní hodnostári, scholastici, filozofi, spisovatelia, ale neujdú jej ani neresti pospolitého ľudu. Táto satira je zároveň akási skrytá spoveď Erazma, avšak ostražito kontrolovaná chladným rozumom.
