Z našich dědin

Když šla Káča Zubáková do Brna do služby a vrátila se asi po dvou letech se "živou výslužkou", klukem jako bukem v náručí, nikdo se tomu ve vesnici moc nedivil. Lidé o Káče věděli, že je to "větřidlo", ale divili se tomu, že se Káča s tím "klazanem" tak mazlila, jako by to bylo nějaké panské děcko... A Tonda byl opravdu rozmazlený jako nějaký hraběcí dítě. Mezi dětmi chtěl mít vždy přednost a hned se rval. Sám říkal: "Já su hraběcí dítě!" Jistě tušíte, jak to s takovým rozmazleným klukem na vesnici v dobách našich prababiček dopadlo. Nakonec chodil Tonda jako dospělý po žebrotě. Vlasta Pittnerová vypráví o jeho životě i životě dalších lidí v deseti povídkách Z našich dědin a městeček.