Július Gajdoš Livres

Vývoj západní teorie dramatu od Aristotela po moderní autory lze shrnout heslem 'Od metafyziky k technice', přičemž vrcholí v 19. století s Freytagovou Technika dramatu a Poltiho Třiceti šesti dramatickými situacemi. Poltiho práce se stává východiskem pro Júlia Gajdoše, který zkoumá moderní a postmoderní vývoj a otázku, zda má smysl pěstovat teorii dramatu. Sleduje dvě linie teorie: scientistickou, případně noetickou, a antropologickou, případně ontologickou. Klíčovým pojmem je 'situace', která spojuje drama v divadle se životem a teorií dramatu s teorií divadla. Drama nemůže být pouze ilustrací psaného textu. Autor v závěru studie poukazuje na poznatky a omyly v teorii dramatu, které byly formulovány za poslední dvě století, a zmiňuje současná východiska české teorie, včetně méně známé linie, která by mohla významně obohatit evropské teoretické myšlení o dramatu a divadle. Gajdošův komplexní pohled přináší důležité podněty k dalšímu zkoumání této oblasti.

Vývoj západní teorie dramatu od Aristotela k moderním autorům lze shrnout jako posun 'Od metafyziky k technice'. Tento trend vrcholí v 19. století s Freytagovou Technika dramatu a Poltiho Třiceti šesti dramatickými situacemi. Poltiho dílo se stává výchozím bodem pro zkoumání moderního a postmoderního vývoje a otázky, zda má smysl pokračovat v teorii dramatu. Autor sleduje dvě linie teorie: scientistickou a antropologickou, přičemž klíčovým pojmem je 'situace' a její vztah k různým teoriím. Situace spojuje drama v divadle s dramatem ve světě a teorii dramatu s teorií divadla, přičemž drama nemůže být pouhou ilustrací textu. Autor v závěru studie zdůrazňuje, že z pohledu dramatické situace poukázal na poznatky a omyly v teorii dramatu, které vznikaly za poslední dvě století. Rovněž se zaměřuje na současná východiska české teorie, včetně její méně známé linie, která by mohla obohatit evropské teoretické myšlení o dramatu a divadle díky své komplexnosti.

Přehledný exkurz do proměn scénického a vizuálního umění od 'klasických' představení postmoderních režisérů k performerům zaměřených na experimenty, od performance a performančních umění k instalaci a odtud až k novým médiím.

Vyslanci Brna – Paradoxní povaha vzdoru je chronotop. Čtenář putuje s „prišelcem“, který hledá harmonii místa a času, odchází ze Slovenska, aby po několika kolizích a peripetiích na Moravě putoval dál západním směrem – k Praze. Autor o svém románu poznamenává: „Přál bych si, aby číst tuto knihu připomínalo cestu, při níž se skotačí, se smíchem a v tanečním reji prochází zaobleným prostorem a zakřiveným časem; aby čtenář mohl s lehkým úžasem sledovat poněkud pikareskní obraz světa.“

Není vše ztracené ani u těch, kteří dobrovolně nebo z donucení sloužili normalizační tajné policii. Požehnaný mezi ženami je inspirován právě těmito peripetiemi slovenského spisovatele Dominika Tatarky. V románu, obměněn ve fiktivní postavu Doména Tatanky, nabízí skrze vrcholné prožitky lásky těmto ženám modus vivendi – možnost, jak se vymanit z tohoto otroctví.

Pedagog JAMU se ve své publikaci zabývá projevy postmodernismu ve světovém divadle.