Daria Ullrichová Livres

Pohled na život ortodoxních žen prostřednictvím nejintimnějšího rituálu - mikve. Smyslem rituálu je očistit ženy od "nečisté krve" tak, aby byly znovu tělesně připraveny pro své muže.

Le nez de Cyrano s'est mis en travers de son coeur. La belle Roxane aime ailleurs, en l'espèce un cadet sans esprit mais de belle apparence, Christian de Neuvillette. La pièce de Rostand met en scène la tragique complicité entre deux moitiés d'homme, et s'achève sur une évidence en forme d'espérance : sous les traits de Christian, ce n'était pas moins que l'âme de Cyrano qu'aimait Roxane. Avec ce drame en cinq actes, au travers des reprises ou des adaptations cinématographiques, Rostand a connu et connaît un succès ininterrompu et planétaire. Pourquoi ? A cause des qualités d'écriture, des vertus dramatiques ou de la réussite du personnage principal de la pièce ? Sans doute, pour une part. Mais la raison profonde tient à son art de caresser l'un de nos plus anciens mythes : il n'est pas de justice ici-bas, ni d'amour heureux. Presque pas. Et tout est dans cette manière de nous camper sur cette frontière, entre rêve et réalité, entre lune et terre.

Jalousie ! Jalousie ! Pourquoi faut-il qu'Othello, superbe et généreux, tombe dans ce piège ? Lorsque le Maure arrive à Chypre, sa gloire est au plus haut. Seul capable de battre les Turcs, il est même servi par la tempête qui balaye la flotte ennemie. Comme si les Cieux aussi étaient à ses côtés. Ses noces avec Desdémone font de lui un homme heureux. Nuit de fête pour les amants. Nuit funeste qui voit Iago, le traître, multiplier les intrigues pour empoisonner leur joie. Que n'a-t-il l'excuse de l'amour ? Non, ce qui le mène, c'est la haine. Nuire. Détruire Othello en insinuant que Desdémone a pu le trahir. Folie ! Par quel mystère Othello se laisse-t-il abuser par ce misérable ? Passion et violence, sombres machinations... Le destin prend sa revanche.

« Ma conscience a mille langues, et chaque langue raconte une histoire, et chaque histoire me condamne comme scélérat. Le parjure, le parjure, au plus haut degré, le meurtre, le meurtre cruel, au plus atroce degré, tous les crimes, poussés au suprême degré, se pressent à la barre criant tous Coupable ! coupable ! » Ô roi criminel, maître des cruautés et des traîtrises, la démesure de ton ambition t'a fait commettre les pires violences. Souviens-toi de tes victimes, le roi Henry VI, Clarence, son frère, les deux jeunes innocents exécutés dans la tour de Londres, Buckingham et tant d'autres, crains leur vengeance, car après le crime vient le châtiment, Marguerite l'a prédit...

Představovat slavnou alegorickou moralitu bratrských pilířů české meziválečné kultury je asi zbytečné – málokdo nezná alespoň v obrysech příběh Tuláka, kterého omrzí lidé a rozhodne se na ně dívat jako na hmyz a pozoruje efemérní a povrchní život Motýlů, kořistnické a sobecké Chrobáky, Cvrčky a Lumky a nakonec bojovné a ve strašlivém životním tempu houfně hynoucí Mravence. Hra byla poprvé uvedena v roce 1922 hned na dvou scénách – v Národním divadle v Brně, kde měla světovou premiéru v režii Bohuše Stejskala, a o málo později i v Národním divadle v Praze, kde se jí ujal K. H. Hilar. Národní divadlo se od té doby k Životu hmyzu pravidelně vracelo – krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946, ho zde režíroval Jindřich Honzl, v roce 1965 Miroslav Macháček, v roce 1990 Miroslav Krobot, nejnovější nastudování režíruje Daniel Špinar. Kniha obsahuje – kromě původního, kompletního textu (bez inscenačních zásahů) také předmluvu autorů, text dramaturgyně Darii Ullrichové o dnešním pohledu na hru, výběr ze studie, kterou napsal František Černý a řadu dobových fotografií a také snímků k současné inscenaci.

Tato básnická a dramatická hra na téma kolektivizace vesnice, která ohrožuje existenci starých hodnot života na venkově, popisuje těžký boj posledního soukromého rolníka, patří mezi významná díla české dramatiky minulého století, divadla ji s úspěchem uvádějí i dnes.

Qu'en est-il chez Molière de la légende de l'abuseur de Séville en passe de devenir, en plein XVIIe siècle, un mythe ? " Epouseur du genre humain ", " beau parleur sans parole ", " grand seigneur " et " méchant homme ", mauvais fils et parfait hypocrite dévot, maître d'un Sganarelle qui le redouble et le craint, craint le ciel et plaint ses gages, adhère au spectacle des larmes et croit aux signes du surnaturel. Et à quel genre appartient encore cette pièce trop drôle pour être une tragédie, plus risquée que nombre de comédies, qui imaginent de purger le spectateur de ses passions dans l'éclat d'un éternuement ? Rien n'est sûr dans Dom Juan, rien que l'adhésion des personnages au texte qui les définit, leur soumission à un univers de signes détaché de toute certitude. - Edition annotée, commentée et illustrée - Biographie de l'auteur, contextes et genèse de l'œuvre - Appareil pédagogique et outils de lecture

Programová brožura k inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Jedna z nejznámějších her Josefa Kajetána Tyla je pohádkovou báchorkou pro děti i dospělé. V půvabné pohádce se prolínají reálné typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil.

Alois Jirásek, Otec : [drama o třech jednáních : premiéra 21. června 2007 v Národním divadle]. Martin Františák, Doma : [premiéra 21. června 2007 v Národním divadle. Příběh „ztraceného syna“, vracejícího se do rodného kraje na pohřeb matky. Děj je zasazen do času ničivé povodně. Hra byla poprvé inscenována na profesionálním jevišti v Národním divadle v Praze společně se hrou Aloise Jiráska Otec, obě hry se totiž dotýkají obdobných témat, vyrůstají z dramatičnosti vztahu k rodovému dědictví, „ke gruntu“. Grunt znamená nejen hmotný majetek, ale i podstatu, základ, kořeny. Jiráskova hra reflektuje minulost, která v nás přetrvává. Františákova hra zobrazuje autentickou současnost, ptá se po minulosti, hledá kořeny domova. Hra vznikala z pudu sebezáchovy. Z horské samoty mě nutnost po třech syrových letech odstěhovala do města. Opustil jsem tehdy několik hlubokých přátelství z horských samot a ztrácel se ve městě a bludech. Pocit viny, že jsem cosi zradil a ztratil, k čemusi nutil. Nějak na to všechno odpovědět a neztratit stopu. Nedá se hovořit o prvotním nápadu, ani o nějakém vanutí ducha. Spíše to byly údery sekery v modré noci bez měsíce a beze hvězd. Někdo někde zpíval, někdo klečel za stodolou, něco ulomilo pět latí v plotě…