Josef Rumler Livres

Básnická sbírka shrnuje autorovu novou tvorbu, napsanou během dvou let po dvacetiletém odmlčení. Volné verše, představující poezii zralou, prostou na jedné straně uměleckého titanismu a na straně druhé všednodenních registrací. J. Rumler (nar. 1922), příslušník generace zrazované přítomností, nalézá zde pevné zázemí v tisícileté historii národa a v zavazující příslušnosti k svému rodu.

Příběh drobného bankovního úředníka z konce 1. republiky, který kličkuje mezi dvěma láskami - k mladé, vášnivé krasavici zcela nezávislé na poutech měšťácké a společenské konvence a ke skromné, důvěřivé a obětavé sestřenici. Hrdina, slaboch a pokrytec nemá ve skutečnosti nikoho rád kromě sebe. Svou sobeckou váhavostí zkomplikuje život oběma ženám, obě ztrácí a svou situaci řeší neplodnou sebevraždou. Podle 1. vydání z roku 1939, s doslovem Josefa Rumlera.

Nezvyklá sbírka básní z tohoto období básníkova života. Místo melancholie a pocit marnosti zde zaznívají jasnější tóny smyslového života, lásky, domova.

Helimadoe jsou začáteční slabiky jmen pěti dcer (Heleny, Lídy, Marie, Dory a Emy) doktora Hanzelína, podivínského lékaře na malém městě, jež svými životními způsoby a zásadami dráždí a zlobí. Román sám je příběhem dospívání jedináčka z významné rodiny, v němž významnou úlohu sehraje každá z pětice sester a především doktor Hanzelín sám, jenž do hochovy duše zaseje sémě vzpoury proti maloměšťáctví

Sbírka básní napsaných v letech 1969-1976, ve které se autor snaží o lyrický souhrn češství, o básnické umocnění českého charakteru a jeho dějinného poslání. Kniha obsahuje oddíly Z mého kraje, Na Gottwaldově mostě a Výstup na horu Říp.

Monografie. Život a dílo spisovatele Jaroslava Havlíčka, který zaznamenává znalec spisovatelovy pozůstalosti.

Novela o společenských přeměnách na polské vesnici.

Básně z let těsně před okupací a z prvého roku okupace, vydané po prvé 1940 a tehdy poctěné národní cenou, svědectví doby a autorova těžkého překonávání pesimismu. Pesimismu nebo světobolu, kterýmžto staromódním slůvkem by se podle B. Polana ještě slohověji vyjádřil charakter autorova oposičnictví proti životu, jež v závěru knihy se však rozjasňuje verši: Však srdce // které až na smrt trpívá // přesladký úsměv na rtech má // a ve tmě zářívá.