Daniela Hodrova Livres

Jeu de métamorphoses, où le passé se mêle au présent, où les objets s'animent, où les vivants croisent les morts, ce roman qui fait suite au Royaume d'Olsany est encore celui de Prague et de ses magies

La cité dolente est pétrie de mythes, de mystères et de magie, où présent et passé se rencontrent non seulement dans les vieilles pierres mais aussi dans les destins entremêlés des morts et des vivants. A l'aube de la révolution de 1989, dans cette ville mythique où chaque nom de rue, chaque lieu, est chargé de sens, Daniela Hodrovà piste, dans la douleur, les marques indélébiles de son passé : " J'écris un roman pour sauver les vivants, mais aussi pour sortir de la non-mémoire le passé, nos morts, pour m'en sortir moi-même. "

Collection qui a pris le parti de faire découvrir les villes à travers le regard d'un écrivain et d'un photographe. La réunion du texte et de la photo donne une compréhension particulière de la ville visitée. Le tout est complété par un guide pratique des renseignements nécessaires pour aller dans ces lieux et d'un carnet d'adresses d'hôtels, restaurants, sites, etc.

Daniela Hodrova shares her unique perception of Prague, through playful poetic prose, and by imaginatively blending historical and cultural motifs with autobiographical moments. A Kingdom of Souls is the first volume of this author's literary journey - an unusual quest for self, for one's place in life and in the world; a world that for Hodrova is embodied in Prague. Translated by Veronique Firkusny and Elena Sokol.

Alice returns from her death to act as witness and participant in Prague's tumultuous history from its foundation to 1989.

"French edition first published in Paris in 1991 as Visite privâee; Prague Czech edition published in Prague in 1992 as Méesto vidâim"--Title page verso.

Autorka sleduje význam místa a prostoru v literárních dílech, jejich ztvárnění a inspirační působení. Kniha obsahuje např. kapitoly Ráj, Idylické místo, Máchův tajemný prostor, Hora, Tajemný dům, Město, atd.

Literárně-teoretická studie věnovaná problematice románu, jeho folklórnímu původu a vývoji jednotlivých románových žánrů. Kniha shrnuje studie z půlstoletí autorovy tvůrčí aktivity, představující ucelený pohled na danou problematiku: Epos a román (o metodologii zkoumání románu), Promluva v románu, Z předhistorie románové promluvy, Čas a chronotop v románu (Studie z historické poetiky), Rabelais a Gogol (Umění slova a lidová smíchová kultura), Problém obsahu, materiálu a formy ve slovesné umělecké tvorbě.

Poetika literárního díla 20. století. Monumentální dílo z poetiky prózy 20. století. Detailní rozbor poetiky literárních děl (název, postava, kompozice atd.), doložený na stovkách děl světové literatury. Nepostradatelná příručka pro studenty literatury a všechny, kdo chtějí porozumět moderní světové próze. Rozsáhlá kniha pro všechny zájemce o literaturu 20. století představuje systematický a zevrubný výklad jednotlivých prvků a složek literárního díla počínaje jeho knižní a grafickou podobou, titulem, větou a motivem přes rámec, začátek a konec až po kompozici, postavu a poetiku syžetu a příběhu, jemuž je tu přiznána významná tvarově scelující funkce. Opírajíc se o analýzu mnoha děl z české i světové literatury nepředkládá přitom kniha čtenáři systém díla „"na dlani"“, ale proces jeho hledání. Z podstaty takového přístupu pak vyplývá, že samo dílo zde není pojímáno jako cosi hotového, jednou provždy daného, ale jako útvar, který se v různých literárních kontextech a teoretických a čtenářských interpretacích proměňuje. Kniha je prvním svazkem rozsáhlého projektu oddělení teorie literatury Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Kapitoly o dramatu do něj napsaly režisérka Nina Vangeli (* 1946) a literární kritička Lenka Jungmannová (* 1967).

Důmyslně koncipovaný román formou obrazů vyjadřuje pocit neustálého prolínání děje, času a proměnlivosti lidského života. Příběhy postav se neustále proměňují, hrdinové prožívají své trápení, touhy, lásky. Součást volné trilogie Trýznivé město.

V textu významné české spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové je město zkoumáno jako charakteristický způsob existence a prožívání světa, nikoli pouze jako téma literárních děl. První část, Čtení a psaní města, se zaměřuje na specifika „textu“ města a způsoby jeho „psaní“, přičemž kapitola Město v síti textů analyzuje dynamiku města a jeho obrazů v textových sítích, zejména pražském (kon)textu. Druhá část, Chůze městem, se věnuje toposům spojeným s chůzí, což je klíčový způsob interakce s městem, a zkoumá postavy chodců, včetně mytických a zavržených. Třetí část, Obývání města, se na základě analýzy různých metafor města (např. město-podsvětí) snaží vykreslit archetypální pojetí města jako dynamického subjektu, který je hluboce propojen s obyvateli, jež jej „čtou“ a „píšou“ svou existencí. Město se tak ukazuje jako cítící celek, nikoli inertní hmota. Subjektivní aspekt města se odráží i ve stylu textu, který je doplněn autorčinými fotografiemi městských skulptur a ukázkami ze světové literatury.

Soubor studií tzv. „pražské tematologické školy“ se zabývá výraznými místy literatury 19. a 20. století (hrad, chaloupka, hospoda, škola a prostor výchovy, vězení, chrám a prostor víry, továrna, věž, pokoj) v české literatuře, kterou však konfrontují se světovým literárním kontextem. Stati autorů Daniely Hodrové, Zdeňka Hrbaty, Marie Kubínové a Vladimíra Macury, kteří se zabývají literární topologií, tj. zkoumáním konkrétního prostoru v literatuře, jsou inspirativní nejen pro poznání naší minulosti a přítomnosti, ale i pro další obory – především filosofii a výtvarné umění. ... celý text

To ne! Devátý? Devátá vlna, ta rozhorlená, poznamenává jedna z hlavních protagonistek tohoto v pořadí devátého z na sebe navazujících románů Daniely Hodrové. Je tomu však spíše naopak – nejde o devátou vlnu, ani o devátý kruh Trýznivého města. Vypravěčka není rozhorlená, ale smířlivá a odevzdaná jako snad nikdy dřív. Svět postav blízkých i vzdálených, skutečných i smyšlených, živých i mrtvých, svět loutek a oživlých předmětů, který již dobře známe z románů Podobojí, Kukly, Théta, Město vidím…, Komedie, Vyvolávání, Točité věty a Ta blízkost, se touto knihou pomyslně uzavírá, je-li to v takovém světě vůbec možné… S upřímností sobě vlastní autorka sleduje osudy, které více či méně dotvářejí ten její; zároveň však nezapomíná reflektovat, „co přichází“ ze světa, jemuž se postupně vzdaluje; ať už z čínského Wuchanu nebo z ukrajinských bojišť. Ještě jednou se shledáme s básnířkou Bohumilou Grögerovou a mistrem Johanem (byť ani jeden z nich tentokrát nestojí v popředí děje), nahlédneme do chaloupky v Petrovicích, světlíku – jednoho z průchodů do jiného světa, i papírového hradu, navštívíme Ostrovy blažených, jsme svědky dvou tragických požárů a jednoho pohřbu. A pak…? Jako by jediným východiskem z tohoto prostoru věčného prolínání minulého s přítomným byl odchod tam, kde čas neexistuje – na Kouzelný vrch, který se však tentokrát nachází daleko od Alp.

Sborník obsahuje studie: Subjekt ve filozofii a umění moderní doby (Aleš Haman); Umělecký subjekt jako sociální role (Aleš Haman); Subjekty a text (Alena Macurová); Zrod moderní subjektivity v poezii a jeho rozpory (Vladimír Macura); Problémy subjektu v poezii „generace buřičů“ (Vladimír Macura); Básnický subjekt v poezii dvacátých let (Vladimír Macura); Tvůrčí subjekt a zobrazený mluvčí v poezii dvacátých let (Marie Kubínová); Sebereflexe tvůrčího subjektu a téma slova v poezii třicátých let (Marie Kubínová); Svědek v poezii Skupiny 42 (Jiří Trávníček); Sebeoslovení v lyrice (Miroslav Červenka).

Poslední román volné trilogie Trýznivé město pojala autorka jako metaromán. Sestupuje nánosy času až do doby svého dětství, navrací se k postavám před. sv. a putuje městem, literaturou, historií a českou povahou, ale především se vyrovnává se smrtí svého otce

Román významné české autorky, ve kterém se vrací ke svým dřívějším literárním postavám, spřádaje další fiktivní příběhy propletené se skutečností. Románem proplouvá mnoho známých postav české kultury, ať již z literárních či hereckých kruhů. Své místo tu tak najde Bohunka (Bohumila Grögerová), Joska (Josef Hiršal), Jiří Kolář nebo Miloš Kopecký. Děj se odehrává stejně jako předchozí příběhy v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad, kolem Olšanských hřbitovů i na Pankráci, kde vyrůstal autorčin otec. Hodrová domýšlí osud svých již dříve popsaných literárních postav, jakoby snově až roztržitě vypráví o jejich dalším "životě".

Nový román známé prozaičky a literární teoretičky svébytným způsobem završuje, ale i dále rozvíjí celé její předchozí prozaické dílo, zejména románovou trilogii Trýznivé město (Podobojí, Kukly, Théta). Autorka v něm s nebývalou otevřeností líčí životní příběh svůj a svých blízkých, který organicky vpojuje do příběhů mnoha jiných lidí - neznámých i proslulých, živých i mrtvých, skutečných, smyšlených i literárních postav. Místem, v němž se osudy mnoha významných osob českého veřejného života 19. a 20. století setkávají, jsou pražské Olšanské hřbitovy. Román osobitě mísí realitu s fikcí a postupně přerůstá v monumentální obraz českého osudu v novodobých dějinách, nazřeného prostřednictvím těch nejosobnějších a nejintimnějších detailů z lidských životů. Celkovou myšlenkovou stavbou i stylistickým mistrovstvím jde o dílo v současné české literatuře zcela mimořádné.

Que savons-nous des Rois Mages, à part ce qu'en disent les quelques lignes de l'Evangile selon saint Matthieu ? Si peu que le récit de Michel Tournier est une surprise de la première à la dernière page. Car ils étaient quatre et non trois : Gaspard de Méroé, roi noir amoureux d'une esclave blanche ; Balthazar de Nipour, amateur d'art ; Melchior, prince de la Palmyrène dépossédé de son trône ; et Taor de Mangalore, prince du sucre, prisonnier des mines de sel de Sodome.

Kniha Daniely Hodrové, soubor dvaceti osmi esejů, spojuje analýzu básnického tvaru s filozofickými a duchovními aspekty, a zkoumá ontologii díla v kontextu lidského „pobytu“. Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad významnými díly naší a evropské literatury, slouží jako úvod k hlubšímu tázání po duchovních horizontech v životě současného západního člověka. Autorčina práce se stává sondou do duchovně vyčerpané každodennosti a různých způsobů „zapomenutí na bytí“ a posvátné v lidském životě. Kapitoly jako „Fortuna a smrt“, „Zátiší zvané ‘vanitas’“ a úvodní „Mater dentata“ vedou čtenáře k zamyšlení nad životem a učí ho prohlédnout závojem marnosti a lži, ať už jde o prázdnotu reklamy nebo zaslepenou sebejistotu vědeckého diskursu. Další okruh tvoří kapitoly věnované tělesnosti a základním pohybům duchovně pojatého těla, které odhalují hloubky kosmogonických významů, jako jsou „Houpání“, „Otáčení“ a „Chvění“. V meditaci nad těmito tématy hledá autorčina víra jistoty nejniternější. Kapitola „Chvála schoulení“ na závěr odhaluje osobní motivaci, která se vyvzdorovala na marnosti.

Příběhy čtyř spolužaček ze školy v Perunově ulici v Praze naznačují duchovní proměny polistopadového období. Herečka, úřednice z Hradu, pokladní v divadle a invalidní žena na vozíčku se léta nestýkaly a náhle je osud v době Kazatele budoucí spásy svede dohromady. I jména spolužaček– Marková, Matoušová, Lukášová a Janů – symbolizují novodobé evangelium, které zasahuje Prahu v posledních letech.

Autorka je známá svými pracemi teoretickými i prózami (Podobojí, Kukly, Théta, Město vidím atd.). V tomto díle, kolísajícím stylově mezi esejem a románem, sleduje cestu od mýtu k románu zasvěcení (starověký a středověký esoterismus a mystéria, kabbala, svobodné zednářství aj.). Druhá část se zabývá proměnami románu zasvěcení a sleduje vývoj tohoto žánru od Chrétienova Percevala až k tzv. pokleslému románu zasvěcení (anglický gotický román, romantický román, ale i román detektivní).... celý text

Knížka Co se vyjevuje s podtitulem Eseje o Adrieně Šimotové zahrnuje pět esejů Daniely Hodrové (Vyjevování a vytrácení, Blízké vzdálené věci, Nohy, Torzo - k poetice neúplnosti a Sňaté tváře). Hodrová, která není kunsthistorička (výtvarným dílům se však čas od času věnuje, např. předmluva k Sudkovým Labyrintům), ale spisovatelka, se v ní věnuje několika tématům, která v tvorbě Adrieny Šimotové patří k nejdůležitějším, ale zároveň jsou blízká jí samotné. O tom svědčí jak její předchozí esejistická kniha Chvála schoulení, tak její romány, zejména Vyvolávání a nedávno vydané Točité věty. S nimi eseje vlastně bezprostředně souvisejí, a to nejen svou poetikou, ale třeba i tím, že v nich Adriena Šimotová jako postava vystupuje - romány a eseje tvoří svébytný celek. Knihu doplňuje obrazová příloha s díly Adrieny Šimotové.

Kniha představitele meziválečné avantgardy je výborem z povídkových sbírek Elektrické povídky, Patetické povídky, Taneční povídky a Prapovídky, které autor vydal v letech 1927 – 1930. Pro Raffelovy příběhy je typické okouzlení technikou, ale i přírodou. Motivem spojujícím řadu povídek je také podivuhodná postava Elektrického kouzelníka.

Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spjat se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také dedikován. Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i své mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých. Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.

Ve svém novém románu Ta blízkost nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami, knihou roku 2016. Název Ta blízkost ukazovacím zájmenem naznačuje konkrétnost tohoto pocitu ve vztahu ke světu a k osudům lidí, velkolepým nejen v čase trápení, ale i v každodenních zápasech. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filosofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.

In ihrer anmutigen poetischen Phantasie auf der Grenze zwischen Realität und Traum erzählt die italienische Autorin Anna Maria Ortese von dem fabelhaften Tier-Mädchen Iguana, an dessen Existenz sich der Schrecken der Welt erweist. Denn gewiß ist Iguana ein Sinnbild der unterdrückten Kreatur, der Natur an sich, die vom Menschen aufgegeben und der die Seele abgesprochen wurde.

Román o hledání vlastní identity osamělé ženy je strukturován jako mozaika snů a útržků vzpomínek. Psychicky labilní, bývalá učitelka, kterou opustila dospívající dcera, se pokouší pochopit sama sebe. Pátrá ve vzpomínkách po skutečných pohnutkách svého chování, skládá své sny idrobné příhody, které ji potkávájí v nové roli pečovatelky o staré lidi. Její osud se prolíná se zážitky příbuzných, zejména babičky, s osudem sousedů i opečovávaných důchodců, s příběhem jejího vršovického léčitele, to vše je v kontrapunktu provázeno záznamy snů její dcery. Děj složitě komponovaného a čtenářsky náročného textu se odehrává opět v autorce důvěrně známém prostředí Vinohrad.

Beeld van Praag waarin heden en verleden in elkaar overvloeien.

Monografie obsahuje dvanáct kapitol věnovaných historické a typologické problematice románu: Pohyb a identita románu; Etiketa a francouzský středověký román; Utopický prostor v románu; Sebereflexe ve vývoji románu; Od hagiografie k románu; Povídka ze života jako předrománový útvar; Románové prvky ve starověké literatuře; Lidové knížky a tzv. lidový román; Vlastenecký román s tajemstvím a obraz ze života; Iniciační román; Román ztracených iluzí; Román o bloudovi.

Příběh a archetypální mluva známých i neznámých hlav z pražských fasád. Text doplňují fotografie autorky formátu A3. „Ačkoli žiji v Praze od narození, teprve nedávno, poté, co jsem pochovala své dva muže, Karla a Jaroslava, jsem spatřila hlavy na fasádách. Nehodlám hlavy vykládat vduchu doby, v níž vznikaly, nýbrž pokusím se o jejich osobní a zároveň archetypální interpretaci.“

Zcela jedinečný zjev představují staroruské legendy o jurodivých a o posedlých běsem tradované ústně od 11. století a zachycené později v přepisech. K vydání připravila a předmluvu napsala Daniela Hodrová. Obsahuje mimo jiné Život protopopa Avvakuma.

Literárnovedne zameraná práca Poetika mýtu (Poetika mifa, 1976) analyzuje mýtus a teórie mýtov z hľadiska jeho funkcie v literárnych druhoch a žánroch (epos, rozprávka, román). V prvej kapitole uvádza čitateľa do problematiky „remytologizácie“ v literatúre a kultúre 19. a 20. storočia a dovedeckých pokusov o interpretáciu tohto špecifického kultúrneho javu v rôznych myšlienkových a vedeckých prúdoch a smeroch (ritualizmus, funkcionalizmus, sociologické školy, symbolistické teórie, psychoanalýza, štrukturalizmus atď.). V druhej kapitole sa zaoberá vzťahom mýtus - folklór. Na bohatom, so znalosťou problematiky spracovanom materiáli rozvádza svoje teoretické úvahy o probléme mýtického času, o funkcii kultúrnych hrdinov a predstavuje rôzne druhy mýtov (archaické, mýty prvotvorenia, etiologické, kalendárne, eschatologické atď.) národov celého sveta. V tretej kapitole sa autor zaoberá stále aktuálnou problematikou mytologizmu v literatúre. Od historického prehľadu mytologického románu (tvorba Cervantesa, D. Defoa, Goetheho, Novalisa, E. T. Hoffmanna, Wagnera, Hebbela) dospieva Meletskij k mytologickému románu 20. storočia, kde svoju pozornosť venuje najmä na podrobnú analýzy diel J. Joycea, T. Manna a F. Kafku. Práca sa končí skúmaním mytologických motivácií v dielach moderných autorov povojnovej literatúry (Márqueza, Updika, Carpentiera a iných).