Marie Ryantová Livres

Proslulá šlechtična na rozhraní renesance a baroka Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

Kniha o Kosti je historická monografie o kosteckém panství, jejíž první díl vydal historik Josef Pekař vlastním nákladem roku 1910. Je patrně čtenářsky nejoblíbenějším Pekařovým dílem. Podklady pro knihu čerpal autor z archivu rodu Černínů v Jindřichově Hradci, který měl možnost zkoumat už od roku 1900. Na knize začal pracovat v roce 1908. První díl popisuje dějiny Kostecka v období od roku 1637, kdy Černínové Kost koupili, až zhruba do poloviny 19. století. Druhý díl se věnuje podrobně ekonomickým vztahům společnosti 17. – 19. století a jejich konkrétního odrazu na Kostecku. 360 stran + 44 stran křídových příloh a mapa.

Publikace, pojednávající v jednotlivých kapitolách o českých králích od středověku do moderní doby, vznikla na základě přednáškového cyklu, pořádaného Sdružením historiků ČR v Národním muzeu v Praze v letech 2003–2006. Autory jednotlivých příspěvků jsou renomovaní čeští historikové, jejichž texty, přestože nejsou psány jako odborné, mají i jako populárně-naučné vzhledem ke zkušenostem autorů vysokou hodnotu. Kniha má celkem 39 kapitol, z nich každá je věnována jednomu českému králi.

Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympozia v Českém Krumlově v roce 1995.

Kniha přináší medailony mužů, kteří stáli v čele Československé republiky, a volně navazuje na úspěšný titul Čeští králové (Paseka 2009). Po "prezidentu Osvoboditeli" T. G. Masarykovi představuje všechna tři funkční období Edvarda Beneše, přibližuje tragický úděl Emila Háchy, poté zachycuje osud pěti komunistických vládců a věnuje se osobnosti Václava Havla, posledního československého prezidenta. Dílo předních českých historiků a publicistů se nevyhýbá ani různým problematickým událostem a na jeho stránkách se podstatným způsobem odráží nelehký vývoj československého státu i úděl jeho obyvatel v komplikovaném 20. století. Zatímco manželkám prezidentů již byla samostatná kniha věnována, kniha pojednávající souhrnně o jejich protějšcích vychází v podobném rozsahu a zaměření paradoxně poprvé.

Kniha představuje jednu z nepříliš známých osobností 17. století – Jiřího Holíka (1635–1700/1710?), který pocházel z české nekatolické rodiny, ale stal se členem dominikánského řádu a dokonce se podílel na vyhledávání nekatolických knih, v roce 1666 však uprchl do Žitavy s přáním stát se kazatelem českých exulantů. To se mu sice podařilo, konvertoval k luterství a o tři roky později se stal kazatelem české exulantské obce v Barby a Wespen u Magdeburgu, ale brzy nato musel své místo opustit. Při hledání svého dalšího uplatnění zavítal i do Švédska, nakonec zakotvil v tehdy švédské Rize a proslul jako autor mnohokrát vydávaných a oblíbených zahradnických knih, díky nimž patří mezi významné a uznávané osobnosti evropské pomologie 17. století. Jeho životní příběh rozšiřuje znalosti o raně novověkém českém exilu a upozorňuje na pestré a nelehké osudy exulantů po opuštění vlasti, obtížnost hledání nového uplatnění za hranicemi a integrace do společnosti hostitelských zemí, současně ale vypovídá i o prezentaci a jisté mýtizaci exulantského stavu a také upozorňuje i na dosud nepříliš prozkoumanou problematiku apostatů z církevních řádů. Součást knihy tvoří edice Holíkových náboženských a protikatolických spisů, které jsou velmi cenné a zajímavé z hlediska přetrvávající složité konfesijní situace a konfesijních bojů v Evropě druhé poloviny 17. století, spojené s problematikou konfesijní migrace a náboženské konverze.

Das Buch erfasst die kirchenpolitische, soziokulturelle und institutionelle Geschichte der Budweiser Prälatur in den Jahren 1851-1907. Es stellt den ersten Versuch einer modernen Synthese der Budweiser Diözesangeschichte in der Zeit der vielseitigen Entwicklung der sich emanzipierenden tschechischen Gesellschaft im Rahmen der Habsburgermonarchie. Die Autoren des Buches stellen die kirchenpolitische, soziokulturelle und institutionelle Geschichte der Budweiser Prälatur in den Jahren 1851-1907 dar. Dieser thematischen Ausrichtung und dem gewählten Zeitrahmen entspricht auch die Struktur dem Buch. Die Darstellung fügt sich organisch in den breiteren Rahmen der Veränderungen in der bischöflichen Residenzstadt und der Region Südböhmen sowie in den politischen und kulturellen Kontext Böhmens und Mitteleuropas ein. In den folgenden Passagen die Autoren beschäftigen sich mit der Entwicklung der Diözese, mit der Arbeit ihrer Verwaltungsorgane sowie den Änderungen im Vikariats- und Pfarrnetz. Gebührenden Platz räumen die Autoren der Erneuerung des Ordenslebens und der Rolle der Kirche im Schulwesen in Südböhmen ein. Inhaltsverzeichnis Die katholische Kirche - Konkordat - die katholische Moderne - der Entstaatlichung der Religion - Säkularisierung - Antiklerikalismus - Südböhmen - Diözese Budweis - Bischöfe - Diözesanklerus - Renaissance des Ordenslebens - Erziehung und Ausbildung der Geistlichen - Kirche und Schulwesen

Publikace obsahuje podrobný katalog 972 mincí, vyražených v rozmezí více než 150 let. Nejmladší částí depotu jsou tzv. kiprové groše z roku 1622, až na jedinou výjimku cizího původu. Jako kiprové (případně dlouhé) mince jsou označována inflační platidla se sníženým obsahem stříbra, masově produkovaná v některých středoevropských zemích v letech 1619–1623. Detailnější poznání struktury oběživa v období dlouhé mince v Čechách bohužel komplikuje omezené množství dochovaných nálezů. Nekvalitní kiprové mince obíhaly poměrně krátkou dobu a jistě nebyly považovány za vhodné k dlouhodobé tezauraci majetku. Depot z Hrachova tedy představuje unikátní a důležitou sondu do složení oběživa v Čechách kolem roku 1622.