Seneca pěstoval skoro všechny slovesné druhy: epigram, tragédii, satiru, řečnictví, dopis, prózu historickou a filosofickou. Jako skladatel tragédií měl významný vliv i na novověkou dramatickou tvorbu. Proslul především svou sbírkou sto dvaceti čtyř dopisů adresovaných příteli Luciliu Iuniorovi, určených však veřejnosti. V těchto dopisech vysvětluje své morální a etické zásady. Toto dílo bývá považováno za jeho nejlepší dílo.
Spis Pavla Stránského O státě českém, který byl v původní latinské verzi poprvé vydán roku 1634 v nizozemském Leydenu, lze mimo jiné chápat jako velice zdařilý pokus o popis politického systému předbělohorského státu. Dualismus moci krále a stavů, základní prvek faktické ústavy stavovské monarchie, je v tomto díle vylíčen v řadě svých podob. Nabízí se tedy možnost využít Stránského textu k hlubšímu pochopení této problematiky.
Disputationis de Quolibet Pragae in Facultate Artium Mense Ianuario Anni 1411 habitae Enchiridion
Výbor z univerzitních projevů Mistra Jana Husa. Sestavili Evžen Stein a Bohumil Ryba.
Spis Václava Payera z Lokte z roku 1522 je první tištěný vědecký spis o Karlových Varech a tamní léčbě. Vychází nyní poprvé v českém překladu B. Ryby.
Obsahuje přítisk Ukázky z římské odborné literatury (Bohumil Ryba, 20 stran).
Z rukopisů, starých tisků a nápisných nálezů k vydání připravil a úvodem i poznámkami doprovodil Bohumil Ryba. Předmluvu napsal František Graus. Betlemské texty jsou ony texty, jimiž Mistr Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra dali popsati zdi Betlemské kaple a jejichž zlomky byly objeveny při stavebním průzkumu kaple 1919/20 a zvláště pak 1948/50. Nápisy a jich původ rozluštil právě prof. Ryba, podávající nyní kritická vydání textů, k nimž kromě traktátu Husova a dvou traktátů Jakoubkových v latině patří i staročeské znění Desatera a Věřím v Boha. Tím, že k Husově latinské verzi je připojena i verze česká a že texty Jakoubkovy jsou opatřeny paralelním překladem českým, resp. novočeským, je kritická edice přístupna i čtenářům neodborníkům.
Dialogus Jana z Rabštejna patří k nejvýznamnějším dílům českého latinsky psaného humanismu. Tuto výsadu si zasloužil jednak autorovou vzdělaností a dokonalostí formy, jednak lidskostí a mírností obsahu. Ne nadarmo Rabštejna nazval historik František Šmahel „osvícencem před osvícenci."Dialog dvou světských a dvou duchovních šlechticů se zabývá stavem Čech po křížové výpravě, již vedl jeden z účastníků proti husitům. Odpor Rabštejna, jenž tu sám vystupuje, proti zbytečné a kruté válce a proti utrpení lidu ho řadí k obci humanistů a pacifistů. Autor navrhuje jiné řešení kacířského problému (král Jiří by se měl za konsolidaci země zaručit zástavou či rukojmími) nebo toleranci v zájmu vlasti. Dílo mu formu epištoly (dopisu) příteli Rabštejnovu příteli a učiteli – italskému právníku Grassimu. V dialogu užívá učený humanista řečnické figury a hojně cituje klasiky. Dialog končí jeho modlitbou a odevzdáním se do vůle boží.
Obsahuje přítisk Ukázky z římské odborné literatury (Bohumil Ryba, 20 stran).
