Tomáš Korbel Livres

Publikace se zaměřuje na téma profesního a společenského vzestupu českých architektů a stavitelů v 19. století. Na pozadí formování moderního systému stavitelského a architektonického vzdělávání, práva a správy jsou jednotlivé znaky profesionalizace sledovány na konkrétních případech kariérní dráhy architektů a stavitelů - spolužáků Josefa Hlávky (1831-1908) z pražské polytechniky. Práce je koncipována na průsečíku dějin technického vzdělání (dějiny vysokého technického a uměleckého školství), dějin umění a de facto sociologicko-prosopografického přístupu (kolektivní biografie) k dějinám konstituování společenských elit a dějinám hospodářství a stavebního podnikání v modernizačním procesu 19. století. Za disertační práci, která byla výchozím materiálem pro tuto knihu, získal autor Cenu Josefa Hlávky, která je každoročně udělována studentům vysokých škol za výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru.

Východočeské pohraničí bývá často líčeno jako kraj „přerušené paměti“ a ztracených kořenů. Tato kolektivní monografie však nabízí jiný pohled. Představuje Krkonoše, Podkrkonoší, Broumovsko i další oblasti jako dynamický prostor, kde se minulost a přítomnost neustále prolínají – jako místo setkávání, výměny i napětí. Zásadním zlomem vývoje byla poválečná depopulace spojená s vysídlením německého obyvatelstva a následným dosídlováním. Znamenal tento proces skutečně přerušení kulturní kontinuity? Autoři knihy ukazují, že odpověď není jednoznačná. I v prostředí hlubokých demografických změn mohou kulturní vzorce přetrvávat, proměňovat se nebo znovu vznikat. Prostřednictvím historických, antropologických i sociologických přístupů publikace sleduje vztah mezi populačními proměnami a kulturním přenosem. Zaměřuje se na paměť krajiny, každodenní život obyvatel, roli institucí i způsoby, jimiž různé skupiny „čtou“ minulost a dávají jí nový význam. Kniha tak překonává zjednodušující obraz pohraničí jako „vykořeněného“ prostoru a ukazuje jej jako mnohovrstevnatý region, v němž se historická zkušenost nestírá, ale znovu interpretuje – a stává se součástí současných identit.