Tereza Boučková Livres

Indiánský běh zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpověďí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995) přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud.

Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůj každodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.

Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.

Kniha shrnuje prozaické dílo autorky (*1957). Indiánský běh, publikovaný poprvé r. 1988 v samizdatu, zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totality lze chápat jako kontroverzní výpověď o reálné době i reálných lidech, byť se skrývají za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice a Když milujete muže připojují téma mateřství a lásky. Třetí próza je příběhem o ženě, jíž nejprve komunistická justice a pak mladší konkurentka odejme milovaného muže. Román Krákorám směřuje od niterné výpovědi k obecnějšímu sdělení o naší posttotalitní současnosti: příběh Manuely se prolíná s kronikou doby - volbami, privatizací, podnikáním, nezaměstnaností, rasismem… Román navozuje otázku: opravdu jsme se zbavili cejchu minulosti?

Útlá próza o vztahu mladé ženy k rodičům i vlastní rodině na pozadí totalitní, později polistopadové skutečnosti. Úsporná próza, někdy až těžko srozumitelná svou zkratkovitosti, je sarkastická, kritická k svému okolí a společnosti i k osobě vypravěčky.

Kniha Jen tak si trochu schnít vznikala v rozmezí deseti let. Některé fejetony vyšly v Mladé frontě Dnes či Lidových novinách, několik dalších bylo otištěno v Divadelních novinách a Hospodářských novinách, dva tři se zde objevují poprvé. Za fejeton Zatím získala autorka roku 2000 prémii v soutěži Evropský fejeton Brno. Nejstručnější charakteristika knihy je vyjádřena podtitulem: Fejetony o mužích a lidech. Jde o texty svižné, vtipné, dojemné, hluboké, ironické i absurdní. Všechny — a nejvíce ty o mužích — jsou psány s láskou. Protože bez lásky se o mužích, ale ani o lidech, psát nedá.

Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.

Novela Když milujete muže je jakýmsi alternativním příběhem lásky jedné ženy k muži, který ji zrazuje, a k jeho méně kýženému náhradníkovi.

V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.

Tereza Boučková, autorka bestsellerů Indiánský běh a Rok kohouta, přichází po několika letech odmlky s novou knížkou. Poprvé jsou to povídky, žánr, který je podle znalců literatury snad ze všeho nejtěžší. Povídka v sobě musí mít všechno, co má román - svého hrdinu, svůj příběh i jeho rozuzlení, ale zároveň si musí vystačit s mnohem menším prostorem k vyprávění. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, někdy úplně konkrétní a hmatatelný, jindy spíše mlhavý a neurčitý, ale mnohé jsou i tak docela veselé, ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, tichu, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo jen úplně vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu. Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Zdá se, že všechno, co nám pohledem jiných zaujatě a vášnivě vypráví, se stalo jí. Přitom jsou to docela obyčejné příběhy docela obyčejných lidí.

Fejetony o lásce ke kolu, k níž se autorka vysloveně nerada, těžce a v podivném dobrovolném donucení v průběhu let dopracovala, a o jiných vášních a někdy i mukách.Taky o úplně obyčejných, smutných i veselých věcech života, o manželství, šťastných mužích, nešťastných volbách, blbých politicích, krásných knihách, dojemných filmech. A třeba i o Romanovi a jeho rychlostním rekordu. Fejetony o mužích a lidech, které byly opět napsány s největší láskou, a taktéž otištěny v letech 2004–2009 v Hospodářských novinách, Pražském deníku, MF DNES a Právu. Některé nebyly otištěny nikdy, protože jeTereza Boučková napsala až pro tuto knížku. S láskou, jak jinak.

Tereza Boučková píše fejetony přes dvacet let. Výběr toho nejlepšího v knížce s výmluvným názvem Závod s časem tvoří fejetony z knihy Jen tak si trochu schnít a dále texty psané pro deník Metro a časopis Reportér.

Obsažným, stručným jazykem, formou vyprávění líčí citová zklamání, naděje a pocity ženy, která se rozhodla pro těžší životní cestu než většina jejích vrstevnic. Během svého dvojího mateřství si uvědomuje sebe sama i své nároky na charakter životního partnera. Krátké, téměřfilmové záběry, nesentimentální pohled na život a neotřelé formální prostředky charakterizující autorčin talent.