L'œuvre littéraire de Jiří Hájíček revisite fréquemment les thèmes de la vie rurale et des traditions populaires, qu'il dépeint avec un sens aigu du détail et de la langue, sous des formes à la fois réalistes et subtilement stylisées. Ses nouvelles et ses romans courts explorent de manière pénétrante les relations humaines et leur lien avec la terre et le paysage, en mettant souvent l'accent sur des émotions humaines plus profondes et des questions existentielles. La prose de Hájíček se caractérise par un fort flux narratif et des histoires captivantes qui résonnent auprès des lecteurs non seulement en République tchèque, mais aussi à l'international grâce aux traductions de ses œuvres.
Culture, history, language, and indeed the living memory of a nation fuse in Jiří Hájíček's Rustic Baroque and in the additional stories included in this volume. Winner of the Magnesia Litera prize as the best Czech novel of 2005, Rustic Baroque is set in South Bohemia about a decade after the Velvet Revolution. It recalls the1950's collectivization of agriculture, and torn social fabric in the decades to follow.
Román Rybí krev od Jiřího Hájíčka pokračuje v linii venkovských próz a zavádí nás na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Hana se po patnácti letech v cizině v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala. Místo očekávaného šťastného života a učitelské kariéry však nachází opuštěnou náves. Přesto se odváží podívat zpět a zkoumá své vzpomínky a vztahy s lidmi, kteří pro ni kdysi hodně znamenali. Po čtyřicítce touží udělat si pořádek v sobě, uzavřít staré záležitosti a bolesti, a tak se setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Autor, po úspěšném románu Selský baroko, zkoumá českou vesnici a tentokrát se zaměřuje na rozpad jedné rodiny a vesnice v nových společenských okolnostech. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli výstavbě jaderné elektrárny je aktuální i dnes, kdy osud dalších vesnic zůstává nejistý. Rybí krev však není jen „zeleným románem“, ale především poutavým lidským příběhem tří kamarádek, jejichž osudy je rozprášily do světa. Silně se zde ozývá touha po rodinné soudržnosti, lásce a odpuštění.
Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.
Jiří Hájíček powraca z kolejną powieścią, która uzupełnia jego cykl „wiejskiej trylogii moralnego niepokoju”. Tym razem ważną rolę odgrywa ziemia, a dokładnie dziedziczne pola i spór wokół ich własności. Zbyněk pracuje jako urzędnik zajmujący się nieruchomościami. Życie wydaje mu się pasmem nudy, do tego cierpi na bezsenność, a jego małżeństwo przechodzi poważny kryzys. Jedyną ucieczką od trosk jest wizja wyprawy na Spitsbergen. Pewnego dnia rutyna ulega zaburzeniu – jedno spotkanie z dawną miłością zmienia wszystko. Zbyněk odżywa: angażuje się w rozwiązanie pozornie prostej sprawy dotyczącej prawa do dziedziczenia ziemi i wraca do rodzinnej wsi. Szybko okazuje się, że nie jest tam mile widziany. Zbyněk próbuje przerwać zmowę milczenia i zaczyna mu grozić poważne niebezpieczeństwo…
Uvidět svět bez velkých slov. Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře znám především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však verši začínal. Také nyní se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá, poezie s hlubokým osobním ručením, jež je však velmi cudné, ukryté do věkovitého kánonu. Je to „Hájíček jinak“, avšak ve svých základních akordech dobře rozpoznatelný. Již vydal jeden úspěšný svazek nazvaný Muž na pokraji vzplanutí; haiku z diáře 2017—2018 (2018) a předkládaná novinka na něj navazuje nejen svým názvem. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ říká prozaik s lyrickou duší.
Deset let na malém městě se může nekonečně vléci, nebo uběhnout ve vteřině, jak autor předznamenává v úvodu své nové knížky. Přes Nový Městec a okolní vesnice se od konce osmdesátých do poloviny devadesátých let minulého století převalí dějiny. Ale to, co otřásá hlavními hrdiny Hájíčkových povídek, jsou v porovnání s tím vlastně banální až všední životní události. Pavel a Libuna, cukrárna na Linecké třídě a kadeřnictví na náměstí, Harry Bouška a jeho mýtus. Hluboce vnitřně prožívané obyčejné věci, bezbranné i životem otlučené postavičky v koloritu jihočeského venkova. Soubor dvanácti povídek Dřevěný nůž jen potvrzuje Hájíčkův mimořádný vypravěčský talent. Civilní a jakoby nezaujatý styl vyprávění, který se stal pro něho charakteristickým, umocňuje vnitřní pnutí jeho hrdinů, kteří jsou poháněni až do krajností vášněmi a tužbami.
Drama ze současného venkova, který čelí tlakům velkého byznysu. Kristýna, učitelka hudby, se po letech vrací z Prahy do Nového Lhotce. V pětatřiceti letech se pokouší narovnat vztahy s rodinou a na jihočeském venkově zapomenout na minulost. S Tomášem, ředitelem místního statku, se znajíodjakživa a spojuje je snaha zachránit své osobní životy a také jedno chátrající stavení na návsi. Tomášovi je pětapadesát, dlouho žije sám a cítí, že stárne. S Kristýnou přichází naděje, ale postupně také neshody pramenící z odlišnosti života ve městě a na vesnici. A pak se ve Lhotci objeví černá auta. Vystupují z nich mladí muži v oblecích a kravatách, obcházejí chalupu po chalupě a nabízejí peníze za akcie statku. A Tomáš zjišťuje, že bude muset řešit mnohem složitější krizi než jen tu svou životní… Hájíčkův nový román se odehrává na současném venkově, kde po kolektivizaci v padesátých letech a majetkových restitucích v letech devadesátých probíhají nová dramata. Na zemědělské podniky se vrhají „draci“ velkého byznysu a život na vsi se opět proměňuje. Ovšem lidé zůstávají stejní.
Když Pavel zběhne ze studií a stěhuje se do Hradce za Karolínou, v krabicích na korbě náklaďáku veze kromě knih o geologii i své oblíbené romány Jacka Londona. V jižních Čechách se setkává s partou nelegálních hledačů vltavínů a přivádí mezi ně i kamaráda Kačmara. Postupem času zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství, která ohrožují nejen vztah s Karolínou, ale i jeho přátelství, svobodu, a dokonce život. Jihočeský fenomén vltavínů a jejich nelegálního dobývání přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy novela Zloději zelených koní vyšla poprvé. Problém s divokou těžbou těchto polodrahokamů však přetrvává dodnes a výrazně poznamenal i místní krajinu. Hájíčkova novela je tak stále aktuální a stala se předlohou pro stejnojmenný celovečerní film (2016) režiséra Dana Wlodarczyka.
Jiří Hájíček je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor.
Milostný příběh Pavla a Dominiky odehrávající se koncem osmdesátých a hlavně v průběhu devadesátých let minulého století. Společenské přeměny po pádu komunismu a šance nové doby viděné střídavě ženským a mužským pohledem. Příběh o lásce a přátelství, o vzestupech a pádech, o fenoménu bouřlivých devadesátých let na východ od bývalé železné opony.
Soubor subjektivně laděných povídek z let 1990–96, v nichž antihrdina Pavel vypráví o setkáních a událostech, které zasáhly do jeho života. Kromě milostných vzplanutí a depresívních stavů líčí také otřesné zážitky z válčící Bosny či zkušenosti řidiče převážejícího zvířata hynoucí v zaplombovaných kamionech. Příběhy psané v ich-formě působí velice sugestivně, k čemuž přispívá i použití hovorové češtiny.
V nových vánočních povídkách píší autoři o mezilidských vztazích, které v době svátků nabývají i nečekanou podobu. Odhalují se utajované city i skrytá tajemství. Přesto nechybí ani humor.
Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky – mužů a žen –, které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou... V nové próze Jiřího Hájíčka se tyto dva světy střetávají a nemají vítěze. V červnu 2006, kdy v Německu začíná světový fotbalový šampionát, se Honza namísto původně plánované cesty po německých stadionech ocitne shodou zvláštních okolností v autě s devatenáctiletou dívkou, kterou zná jenom týden, ale ke které má mnohem blíž, než si na počátku myslí. Místo německých dálnic ho čekají rozbité okresní silnice, místo hotelů zaprášené dělnické ubytovny či nocleh na nafukovací matraci. Podivná letní cesta Simony a Honzy, která se zdá být bez cíle a točí se v kruhu, je lemována výsledky fotbalových utkání české reprezentace, jejími nadějemi a zklamáním. V této „fotbalové road movie" však více než o kopanou jde o generační pocit čtyřicátníka, kterému zdánlivě nic nechybí, ale přesto se potýká s pocity osamělosti a prázdnoty. Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selský baroko (2005), nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát.
V povídce, vydané k příležitosti 100. výročí předčasného úmrtí významného expresionisty Egona Schieleho, přivádí autor malíře do Českého Krumlova roku 1910, kde jeho návštěva zanechá nesmazatelnou stopu nejen v srdcích dvou mladičkých dívek. Na malé ploše povídky dokázal Jiří Hájíček svým typicky neokázalým realistickým stylem naznačit atmosféru počátku století i střetu bohémského světa s maloměstským prostředím (kromě Egona Schieleho se tu mihne i malíř a mim Erwin Osen), načrtnout příběh dvou rozdílných dívek, jejich sdíleného okouzlení a marných nadějí, i nechat zaznít ozvuk převratu roku 1918 s disharmonickým tónem zprávy o malířově smrti. Jeho nevelký posmutnělý obrázek je tak také jakousi „skicou“ k tématu pro větší umělecký útvar.
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…
„Entlang einer der Höhenlinien des Hügels hatte er bald den Wald erreicht, schritt auf dem weichen Boden aus und sog den Duft der Stämme ein. Schon lange hatte er sich nicht mehr so glücklich gefühlt.“ Statt der ersehnten Ruhe erwarten einen von Schlaflosigkeit und Eheproblemen geplagten Städter auf dem Land seine erste große Liebe mit ihren familiären Problemen, Indianer mit spirituellen Empfehlungen und Erinnerungen an einen visionären Flugpionier, dessen Flügel noch auf einem alten Dachboden versteckt sein könnten.
Der hauptsächlich in realistischer Prosa schreibende Autor schöpft thematisch aus Erinnerungen an die südböhmischen Dörfer nach dem Zweiten Weltkrieg. In einem Rahmen aus schöngeistiger Literatur übt er die Funktion eines Chronisten, Dokumentaristen, Historikers aus. Anhand der dramatischen Geschichten bestimmter Individuen zeigt er die brutalen Bewegungen und Spannungen der großen geschichtlichen Ereignisse auf. Freiheit wird bei ihm dem (vor allem kommunistischen) Totalitarismus gegenübergestellt. Dabei behandelt er die grundlegenden Kategorien der menschlichen Existenz: Schuld, Strafe und Vergebung.
