Josef Petráň Livres

Druhé, upravené a rozšířené vydání publikace o dějinách budovy Karolina v sepětí s výukou a slavnostmi Univerzity Karlovy. Autor líčí jeho stavební vývoj, pozornost věnuje zejména novodobým přestavbám podle projektů architektů J. Fragnera a T. Šantavého. Pojednává však též o slavnostech, zejména inauguracích rektora, imatrikulacích a promocích, popisuje scénáře slavností a insignie při nich užívané, obřadní oděvy, sceptra, medaile na řetězech důstojenství. Příloha obsahuje příslušné texty užívané v rituálech, jsou tu uvedeny i proměny oficiálních názvů pražského univerzitního vysokého učení. Bohatý obrazový doprovod tvoří kromě rozsáhlého souboru aktuálních barevných fotografií objektu a historických předmětů i historické černobílé snímky, grafika i stavební a situační plány.

Praha je centrem univerzitní vzdělanosti už bezmála sedm století. Psal se 7. duben roku 1348, kdy český král a budoucí římský císař Karel IV. založil ve svém sídelním městě první vysoké učení na sever od Alp a na východ od Rýna. Své výsadní postavení ve střední Evropě Karlova univerzita ztratila po vzniku univerzit v sousedních zemích a v Praze jí od druhé poloviny 16. století začala konkurovat – do jejich sloučení v roce 1654 – jezuitská akademie v Klementinu. Potřeba vzdělání v oborech technických a zemědělských vedla v roce 1718 ke vzniku inženýrské školy, pozdější polytechniky, posléze Českého vysokého učení technického. Na samém konci 18. století byly v Praze položeny základy výtvarné akademie, později k ní přibyla Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Ostatní veřejné vysoké školy v Praze vznikly po druhé světové válce: AMU 1945, Česká zemědělská univerzita 1952, Vysoká škola chemicko-technologická 1952 a Vysoká škola ekonomická 1953. V roce 1993 jejich počet navýšila Policejní akademie. Průvodci po historii a místopisu pražských vysokých škol i komentátory akademického života, srostlého s kulturou a společenským děním v české metropoli, jsou Josef a Lydia Petráňovi. Anglický překlad.

Nové a aktualizované vydání knihy profesora Petráně, v níž na pozadí popisu korunovačního plesu císaře a krále Leopolda II. podal poutavý a zasvěcený obraz českých zemí i celé Evropy v době, kdy doznívaly josefinské reformy, zároveň se však od západu, z Francie, blížil revoluční příboj a s ním související společenské změny.

Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Praha: Karolinum a SPN 1995 - 468 s. : 44 bar. fot. příl. I J. Petráň a kol., Dějiny hmotné kultury. [D.] 2. [Sv.] (2)., Kultura každodenního života od 16. do 18. století.

Známý historik líčí průběh popravy 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí r. 1621 a provádí i rekonstrukci stěžejních událostí, které k ní vedly, včetně stavovské defenestrace. Současně seznamuje se strukturou správy říše a Království českého i s tehdejšími politickými reprezentanty a spiklenci. Je umožněno nejen shlédnout zjevné děje, ale také nahlédnout do zákulisních machinací, kterými byly pozměňovány osudy zúčastněných.... celý text

Tématem knihy je kulturní obraz venkova a jeho vývoj od počátků rozvoje zemědělství v období neolitu. Ukazuje, jak se v evropském středověku ustálila kultura s úžasnou setrvačností, kterou podstatně narušil až věk průmyslu v 19. století. Výklad názorně doplňují kresebné a fotografické ilustrace.

Populární a osvědčená edice učebnic tvoří kompletní celek, který mapuje historické období od pravěku až do konce 80.let 20. století.Tento 2. díl se zabývá tématem: Vrcholný středověk.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948-1968-1989) Monografie, sepsaná k příležitosti 25. výročí sametové revoluce, sleduje fáze „komunistického experimentu“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v širším historickém kontextu. Na osudech generací studentů i pedagogů ukazuje turbulenci poměrů, v nichž se od roku 1948 střídala období závislosti na komunistické ideologii s obdobími, v nichž se mnozí dopracovali k sebereflexi a samostatnému myšlení, jež vyžadovalo občanskou odvahu. Dokládá, že na fakultě byli mezi studenty i pedagogy jak lidé, kteří by tu ve svobodných poměrech neměli co pohledávat, tak erudovaní odborníci, vystavení ideologickému tlaku a kádrovému prověřování, v horším případě pak dohledu tajné státní policie. Šířeji se věnuje především událostem roku 1989, podmínkám i průběhu politického převratu, a snaží se postihnout dědictví minulosti v dalším vývoji fakulty.

Podtitul: Soumrak tradičního venkova. Úspěšný svazek příběhu Ouběnic, dovedený do konce první světové války, vzbudil zaslouženou pozornost jako brilantní ukázka „dějin viděných zdola". V pokračování dovádí profesor Petráň dějiny své obce až na práh současnosti a opět se jedná o ukázkovou mikrohistorickou sondu, metodologicky velmi inspirativní, kde spojuje osudy jedné vesnice na Benešovsku se širšími osudy kraje i celé země. Autor tentokrát čerpá především z rodinných pamětí, jež nejlépe zrcadlí mentalitu našich předků, ale také z kronik, úředních pramenů (zejména četnických hlášení), regionálního tisku a samozřejmě i z vyprávění pamětníků. K nim ovšem patří i sám autor.

Profesor Josef Petráň vzbudil před lety neobvyklou pozornost sondou do dějin své rodné vsi Ouběnic na Benešovsku, v které vypsal osudy jejich obyvatel od kolonizačních počátků v 11. a 12. století až na práh 21. století. V této knize svou vlastivědnou romanci rozšířil, prohloubil a ještě více zalidnil. V příběhu jedné vsi nastínil navíc nejdůležitější vývojové trendy dějin českého venkova, a to nejen srovnáním s jejím bezprostředním okolím, Benešovskem a Podblanickem, ale i v celozemském měřítku. Právě druhou polovinu 20. století považuje autor za dobu zániku vesnice v její původní formě jako společenstva výrobců zemědělských produktů. Komunistických experiment ho jen brutálně urychlil, neboť stejný proces, byť v uhlazenějších formách, proběhl i v soudobé západní Evropě. Právě kapitoly o socializaci venkova patří k nejpůsobivějším částem celého díla.

Učebnice pro střední školy. 2. vydání. Učebnice zahrnuje období od pravěkého osídlení našeho území až po počátek moderní společnosti a státu r. 1792 a ve větší míře vychází z pojetí kulturních dějin. Struktura výkladu látky je proto trochu složitější a je třeba klást větší důraz na širší souvislosti jednotlivých událostí, jevů a procesů. Dotisk r. 2002. ISBN 80-208-0437-4 (chybné)... celý text

Po shrnutí výsledků z mezinárodních diskusí o krizi feudalismu v 17. století autoři zkoumají některé důležité aspekty tohoto období. Zabývají se rozpory v mezinárodních vztazích, třídními boji a vnitropolitickými konflikty, změnami v technice, řemeslnou a manufakturní výrobou, zemědělstvím, demografickými poměry, evropským obchodem apod. a srovnávají odlišné vývojové tendence i shody středoevropských poměrů se situací ve významnějších západních oblastech.

Obsáhlá a reprezentativní publikace seznamuje se stavebními, knižními, obrazovými a dalšími památkami Univerzity Karlovy.

Podtitul: Mikrohistorie české vesnice Profesor Josef Petráň líčí formou řady mikroskopických sond, kombinovaných se šířeji pojatými komparativními srovnáními, dějiny své rodné vsi Ouběnic, situované jihovýchodně od Benešova, a také život jejích obyvatel od středověkých počátků až po rok 1918.

Několik stránek z dějin povstání feudálních stavů proti Habsburkům v letech 1618-1620. Známý historik líčí průběh popravy 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí r. 1621 a provádí i rekonstrukci stěžejních událostí, které k ní vedly, včetně stavovské defenestrace. Současně seznamuje se strukturou správy říše a Království českého i s tehdejšími politickými reprezentanty a spiklenci. Je umožněno nejen shlédnout zjevné děje, ale také nahlédnout do zákulisních machinací, kterými byly pozměňovány osudy zúčastněných.

Praha je centrem univerzitní vzdělanosti už bezmála sedm století. Psal se 7. duben roku 1348, kdy český král a budoucí římský císař Karel IV. založil ve svém sídelním městě první vysoké učení na sever od Alp a na východ od Rýna. Své výsadní postavení ve střední Evropě Karlova univerzita ztratila po vzniku univerzit v sousedních zemích a v Praze jí od druhé poloviny 16. století začala konkurovat – do jejich sloučení v roce 1654 – jezuitská akademie v Klementinu. Potřeba vzdělání v oborech technických a zemědělských vedla v roce 1718 ke vzniku inženýrské školy, pozdější polytechniky, posléze Českého vysokého učení technického. Na samém konci 18. století byly v Praze položeny základy výtvarné akademie, později k ní přibyla Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Ostatní veřejné vysoké školy v Praze vznikly po druhé světové válce: AMU 1945, Česká zemědělská univerzita 1952, Vysoká škola chemicko-technologická 1952 a Vysoká škola ekonomická 1953. V roce 1993 jejich počet navýšila Policejní akademie. Průvodci po historii a místopisu pražských vysokých škol i komentátory akademického života, srostlého s kulturou a společenským děním v české metropoli, jsou Josef a Lydia Petráňovi.

Další svazek ze čtyřdílného cyklu k 650. výročí založení UK.

Uměleckohistorická monografie věnovaná Karolinu, jeho dějinám, architektonickému rozboru objektu s rekonstrukcí původního stavu a objasněním různých přestaveb, kterými Karolinum prošlo až k velké obnově uskutečněné v posledních letech. Historické koleje i nezachované a Klementinum jsou popsány v další části knihy a bohatě dokumentovány obrazově. Tento svazek edice Pragensie a památky seznamuje čtenáře s historii a významem jedno z nejpamátnějších míst Prahy - Karolína.

Podtitul: Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Na základě průzkumu ikonografických pramenů shromáždili autoři velké množství vyobrazení člověka zachyceného při činnosti, v pracovním procesu. Pracovní motivy se geograficky vztahují k území bývalého Československa v období od konce 11. století do poloviny 17. století. Kniha je rozdělena do kapitol podle jednotlivých zaměstnání, řemesel a činností. Odborný výklad je doplněn 262 černobílými i barevnými obrazovými přílohami.

1471-1526, architektura, sochařství, stavovské království a jeho kultura v Čechách, nástěnná malba, desková malba, knižní malířství

jedná se o dvoudílný soubor římská I, každá kniha má téměř 500 stran, počet stran je tedy u obou dohromady

Stručný, nicméně fundovaný výklad vývoje české heraldické symboliky má na zřeteli převážně znak panovnický, zemský a státní. Autor pozoruje jeho proměny ve spleti našich dějin, ukazuje, jak byl vypodobňován na různých materiálech a objasňuje symbolický význam jednotlivých složek. Představuje různé kompozice znaku jako odraz historického dění až po současnou reprezentativní formu.

Deníkové záznamy svědka událostí, fürstenberského sekretáře a knihovníka Johanna Ferdinanda Opize, doplněné dalším bohatým pramenným materiálem, se staly podkladem historické reportáže o velkém nevolnickém povstání r. 1775. Autor zdařile zachycuje průběh tehdejších dramatických událostí i jejich hlavní aktéry z řad vládnoucí třídy a vůdců povstaleckých houfů. Působivě vykresluje poddanské poměry, příčiny, které vedly k povstání, i jeho důsledky.

Touto knihou povídek se čtenářům představuje opět jeden z nových autorů, jeden z těch, kteří píší o zkušenostech vlastního života, o trpké pravdě života v první republice. Petráňovy povídky jsou pravdivým dokladem, pokusem o umělecké zpracování prožitých zkušeností z doby hladu,nezaměstnanosti a stávek. Líčí ty, kdo mu byli nejbližší, jejichž život nejlépe znal - udřené horníky (důl Fučík, Rudiay, Patria aj.), jejich ženy, které musely věčně počítat s každým haléřem a často samy hladovět, aby mohly dát dětem alespoň suchý chléb nebo brambory k obědu, a děti - otrhané, bosé, podvyživené děti, pro které bylo nenaplnitelným přáním koupit si dřeváky za pár haléřů a které neměly ani na školní sešity. Byl to trpký život, živoření lidí, kteří se museli živit vším možným, protože nikdo nepotřeboval jejich ruce, kterými chtěli poctivě pracovat, a do nichž policie střílela, když protestovali proti nezaměstnanosti a snižování mezd. Dnes je dobré si tuto dobu připomenout. Je dobře si ji připomínat stále a stále, abychom si uvědomili, oč šťastnější jsme dnes, abychom si dneška dovedli vážit a ochránit to, co jsme vybojovali.

Příběhy této knihy se odvíjejí od jedné události, od Velkého stavovského plesu v Nosticově divadle, dne 12. 9.1791, aneb od korunovační slavnosti Leopolda II.

Tradice udílení doktorátů honoris causa na západoevropských univerzitách začala koncem 15. století, avšak na pražské univerzitě se rozvinula později a z odlišných podnětů. Poprvé byla udělena čestná doktoráty v roce 1848, aby se oslavil pátý výročí založení univerzity. Tímto způsobem univerzita posilovala národní vzdělaneckou elitu a zvyšovala svou mezinárodní prestiž. Až do roku 1945 se na výběru kandidátů pro udělení čestných doktorátů projevovaly protichůdné nacionálně-ideologické názory, i po rozdělení univerzity na českou a německou v roce 1882. Autoři se zaměřují na názory v různých historických obdobích a na vliv státu na akademickou svobodu. Oslavy 600. výročí založení Univerzity Karlovy, plánované na 8. dubna 1948, byly negativně ovlivněny únorovým komunistickým převratem. Náprava nastala až po listopadu 1989, kdy byly uděleny dodatečné čestné doktoráty. Ocenění udělené 8. dubna 1998 při 650. výročí založení univerzity se řídila novým řádem z roku 2000, který stanovil, že čestné doktoráty budou udělovány osobnostem, které se mezinárodně zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury a mají vztah k univerzitě.

Kniha významného českého historika přináší statě z četných prací Josefa Petráně, které se z různých úhlů pohledu zabývají kulturními dějinami. Fundované a zároveň čtivé studie, které byly samostatně publikovány v průběhu několika uplynulých desetiletí, jsou tak příhodně shromážděny na úctyhodné ploše téměř šesti set stran.