Leïla Slimani Ordre des livres (chronologique)

As she stands at the window, the spring sunshine streaming in, Mathilde reflects on the opportunities before her: it's April 1968 and Morocco is changing. Looking out at her garden, the roses - brought in from Marrakech - have bloomed and their sweet, fresh scent pervades the garden.

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe. Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.

»Eine mitreißende Biografie, die den Platz der Frauen in einem Paris der Männer zeigt.« (Le Figaro)Suzanne Noël (1878–1954) ist eine der wichtigen Feministinnen des 20. Jahrhunderts und eine Wegbereiterin der plastischen Chirurgie. Sie kämpfte für das Recht auf Selbstbestimmung der Frauen ebenso wie für das Frauenwahlrecht und ihre eigene Unabhängigkeit. Mit 19 Jahren heiratet Suzanne Noël einen Arzt und zieht mit ihm nach Paris, in die vor Leben sprühende Metropole Frankreichs zu Beginn des vergangenen Jahrhunderts. Doch ihr Dasein als Ehefrau langweilt sie schnell. Und so macht sie, was nur wenige Frauen ihrer Zeit Sie schreibt sich an der Sorbonne ein, studiert Medizin. Suzanne Noël wird eine der brillantesten Ärztinnen Frankreichs. Sie operiert Männer, die im Ersten Weltkrieg entstellende Gesichtsverletzungen erlitten. Und bald auch Frauen, die unter den Schönheitszwängen leiden. Suzanne Noël wird so zu einer Hoffnungsfigur ihrer Zeit.

« Année après année, Mathilde revint à la charge. Chaque été, quand soufflait le chergui et que la chaleur, écrasante, lui portait sur les nerfs, elle lançait cette idée de piscine qui révulsait son époux. Ils ne faisaient aucun mal, ils avaient bien le droit de profiter de la vie, eux qui avaient sacrifié leurs plus belles années à la guerre puis à l’exploitation de cette ferme. Elle voulait cette piscine, elle la voulait en compensation de ses sacrifices, de sa solitude, de sa jeunesse perdue. »1968 : à force de ténacité, Amine a fait de son domaine aride une entreprise florissante. Il appartient désormais à une nouvelle bourgeoisie qui prospère, fait la fête et croit en des lendemains heureux. Mais le Maroc indépendant peine à fonder son identité nouvelle, déchiré entre les archaïsmes et les tentations illusoires de la modernité occidentale, entre l’obsession de l’image et les plaies de la honte. C’est dans cette période trouble, entre hédonisme et répression, qu’une nouvelle génération va devoir faire des choix. Regardez-nous danser poursuit et enrichit une fresque familiale vibrante d’émotions, incarnée dans des figures inoubliables.

Strhující životopis téměř zapomenuté hrdinky, jíž byla doktorka Suzanne Noëlová, známá jako „madame Noël“, feministka usilující o volební právo žen a průkopnice rekonstrukční chirurgie. Nárok na studium medicíny si musela vyvzdorovat, protože dívkám na počátku 20. století automaticky nepříslušelo právo studovat. Během první světové války operovala spolu s profesorem Hippolytem Morestinem mnoho vojáků zraněných granáty. Oba vyvinuli převratné chirurgické postupy a mnoha pacientům se znetvořeným obličejem tak pomohli získat zpět sebevědomí a důstojnost. Její osobní život byl ovšem velice pohnutý, poznamenaný ztrátami v období epidemie španělské chřipky i během světových válek. Bojovala nejen s mužským šovinismem, ale i se zarputilými feministkami, které ji obviňovaly, že estetická chirurgie příliš vychází vstříc mužskému pohledu na svět. Nikdy se však nevzdala cesty, po které se rozhodla vydat, a zejména mnoha ženám pomohla, když razila tezi, že každá žena má mít nejen právo volební, ale i právo vybrat si svůj osud a se svým tělem si dělat, co chce.

La vie sexuelle au Maroc. Sexe et mensonges, c’est la parole, forte et sincère, d’une jeunesse marocaine bâillonnée dans un monde arabe où le sexe se consomme pourtant comme une marchandise. Les femmes que Leïla Slimani a rencontrées lui ont confié sans fard ni tabou leur vie sexuelle, entre soumission et transgression. Car, au Maroc, la loi punit et proscrit toute forme de relations sexuelles hors mariage, tout comme l’homosexualité et la prostitution. Dans cette société fondée sur l’hypocrisie, la jeune fille et la femme n’ont qu’une alternative : vierge ou épouse. Sexe et mensonges est une confrontation essentielle avec les démons intimes du Maroc et un appel vibrant à la liberté universelle d’être, d’aimer et de désirer.

Leïla Slimani, qui privilégie la solitude à la distraction, se retrouve face à une proposition inattendue : passer une nuit blanche à la Fondation Pinault à Venise, un lieu qui ne l’inspire guère. À travers cette expérience, elle explore des thèmes tels que l’enfermement, le mouvement, le voyage, l’intimité et l’identité, oscillant entre Orient et Occident. Slimani évoque la dualité de Venise, une ville à la fois vouée à la beauté et à la destruction, tout en se livrant à une réflexion sur son propre parcours. Sa confession est discrète et pudique, évoquant son père emprisonné sans jamais forcer le trait. Elle souligne que « écrire, c’est jouer avec le silence », révélant des secrets indicibles de manière subtile. Ce récit intense aborde également la disparition de la beauté et l’urgence d’en profiter, célébrant la splendeur de l’éphémère. En citant Duras, Slimani rappelle que « écrire, c’est effacer. Remplacer. » À l’aube, elle quitte le lieu comme d’un rêve, ne laissant derrière elle que le parfum des fleurs et le souvenir d’une nuit transformée en livre.

Mladá Alsasanka Mathilde sa v roku 1944 zamiluje do Maročana Amina Belhaja, ktorý bojuje vo francúzskej armáde. Po vojne za ním odíde do Maroka. Manželia sa usadia v Meknese, kde sa striktne dodržiavajú pravidlá koloniálnej segregácie. Amin sa pustí do práce na statku a kamenistých poliach a s Mathilde sa im narodia dve deti: Aicha a Selim. Rodina to nemá ľahké, Mathilde dusí atmosféra v Maroku, osamelosť na statku a nedôvera, ktorú vzbudzuje svojím cudzím pôvodom a nedostatkom peňazí. Vzťahy medzi kolonizátormi a marockým obyvateľstvom sú napäté a Amin je v nepríjemnej situácii: zobral si Francúzku, vlastní pozemky a zamestnáva Maročanov, takže miestni ho považujú za kolonizátora, no Francúzi ho ponižujú, pretože nie je jedným z nich. Aicha vyrastá v atmosfére násilia v katolíckej škole, ktorú navštevuje spolu s dievčatami z bohatých francúzskych rodín. Prvá časť románovej trilógie sa končí opäť násilím, ktoré je predzvesťou boja za nezávislosť v roku 1956.

Reiko habitait une île lointaine. La vie y était si rude que ses parents furent obligés de le confier à leurs voisins, le temps de trouver du travail sur le continent. Mais en leur absence, Roni et Maya, qui étaient en réalité des braconniers, décidèrent d'entraîner Reiko dans la forêt bleue pour y chasser des oursons... [4e de couv.].