Kniha Carlose A. Aguilery (Havana, 1970) je popisem cesty po komunistické Číně a jedinečnou mystifikací, která se bohužel v mnohém blíží pravdě. I když o to autor ani neusiloval... Autor patří k nejmladší generaci kubánských spisovatelů, spoluzakládal a přispíval do časopisu Diáspora(s) až do jeho zákazu. Na Kubě publikoval také několik sbírek experimentální poezie. Nyní pobývá v německém exilu. Teorie o čínské duši je jeho zatím poslední knihou, jež vyšla roku 2007 v Mexiku a úryvek z ní byl obsažen v antologii Zápisky z mrtvého ostrova (Fra 2007).
Začátkem 90. let se na neoficiální kubánské literární scéně objevil nebývale pojatý časopis Diáspora(s). Přispívali autoři narození po šedesátém roce, kteří svou poezií a kritickým myšlením způsobili naprostou kulturní revoluci. Poprvé v historii kubánské literatury se totiž objevili spisovatelé, kteří rezignovali na psaní takové literatury, jaká se od Kubánců očekává, ať už režimu poplatně přisluhovačské na samotném ostrově nebo naopak okázale kritické v exilu. Autoři projektu Diáspora(s) přišli s naprosto novým viděním Kuby. Podle nich je Kuba natolik poznamenaná a rozvrácená, že už vlastně neexistuje, a proto neexistuje ani nic takového jako typická kubánská literatura. Mnohému českému čtenáři to připomene českou undergroundovou scénu z let sedmdesátých a osmdesátých, jejíž výchozí situace byla velmi podobná tomu, co dnes zažívá poslední kubánská básnická generace 20. století.
Vor mehr als 45 Jahren siegte in Kuba eine soziale Revolution, die sowohl die Kultur der Insel als auch die Beziehung des Westens zu dieser karibischen Insel zutiefst veränderte. Dem intellektuellen Aufbruch in den ersten Revolutionsjahren folgte eine beinahe völlige Stagnation des Geistesleben, als sich Kuba an die Sowjetunion anzulehnen und mit stalinistischen Methoden die Kultur zu regeln begann. Seither war das zumeist angespannte Verhältnis zwischen Intellektuellen und Staat von Phasen der Öffnung und der Repression gekennzeichnet. Neun kubanische Autoren, die zum Teil emigrieren mussten, zum Teil noch in Kuba leben, beleuchten in diesem Band dieses wechselhafte Verhältnis im geschichtlichen Kontext, analysieren etwa die Verfolgung der Homosexuellen in den Siebzigern, die staatliche Denunziation der Intellektuellen als Parasiten der Gesellschaft oder die ideologische Anfälligkeit von Malerei und Literatur. Ein Buch, dessen kritischer Gestus geeignet ist, überkommene Revolutionsklischees in Frage zu stellen, und profunde Information über die Entwicklung des Kulturlebens in der kubanischen Revolution liefert.
