Petr Placák Livres

Na pozadí státních oslav svatováclavského milénia, které meziválečné Československo slavilo v roce 1929, autor zkoumá vztahy mezi Čechy, Němci a Slováky v době vyvrcholení "zlaté éry" první republiky, kdy se poválečný radikalismus zdál být dávnou minulostí a na jeho místo nastoupila modernisující se, dynamická, všestranně se rozvíjející společnost, která se zcela přirozeně zbavila ideologické přítěže z doby bojů o národní emancipaci. Na tomto zcivilnění společnosti koncem 20. let minulého století se autor snaží doložit, že česko-německá nevraživost i česko-slovenská vzájemnost byly dobovými průvodními jevy v procesu emancipace jednotlivých národních společností a že pod tímto povrchem zůstaly zachovány kulturně-historické vazby, které se utvářely po staletí. Pouze na první pohled paradoxně tak autor může tvrdit, že v tomto ohledu měli Češi ve skutečnosti blíže k českým Němcům než ke Slovákům, kteří se po tisíciletí vyvíjeli v odlišném kulturním prostředí. Ze stejného důvodu autor odmítá thesi polistopadové nacionalistické historiografie, která - místo marxistické these o tzv. boji společenských tříd hýbajícím dějinami, jež 17. listopadem 1989 rázem "zastarala" - přijala za svou obdobnou thesi o nemožnosti soužití jednotlivých národů v jedné pospolitosti: za vrchol společenského uspořádání (místo marxistické beztřídní společnosti) považuje společnost etnicky monolitní.

Jak Ladislav Horáček založil první soukromé nakladatelství, co tomu předcházelo a co bylo potom. V rozhovoru nakladatele s historikem a publicistou Petrem Placákem je řeč nejen o Pasece a knížkách, ale i o životě, komunistech, práci a lidech kolem. Vychází k 25. výročí založení Nakladatelství Paseka.

Odpovědi dvanácti českých básníků (např. E. Bondy, V. Kremlička, I. M. Jirous, V. Brabenec, I. Wernisch, J. H. Krchovský) na dotazy po jejich osobním životě. Výpovědi dvanácti básníků, kteří formou jakéhosi dotazníku přibližují svůj rodinný a "třídní" původ, dětství, školní léta, zaměstnání a životní směřování. Výpověď každého z protagonistů uvozují jeho verše, vybrané pro dokumentární, nikoli literární kvality. Výběr zpovídaných je dán osobním vztahem autora. Většinu tvoří signatáři Českých dětí a okruh kolem skupiny Plastic People. Úroveň sdělení, daná osobností zpovídaného, je velmi rozkolísaná, někdy uvádějící čtenáře až do trapných rozpaků. Zralí autoři typu Hejdy, Bondyho či Jirouse (za všechny) dokáží naopak i na malé ploše vystihnout podstatné rysy svého života spojeného s undergroundem bez exhibice a způsobem, poučným i pro nezúčastněné.

Výbor zásadně dokresluje obraz Placákovy básnické osobnosti. Ten byl doposud širší veřejnosti zprostředkován sbírkou Obrovský zasněžený hřbitov. Stranou však zůstala řada pozoruhodných textů, zveřejněných svého času v samizdatu a dnes prakticky nedostupných „Texty v nové knize spojuje zejména vyhraněná stylizace ‚nezvladatelného mladíka‘, který každodennímu lobotomizujícímu nátlaku svých ‚vychovatelů‘, obludně deformovaných pokrytectvím, čelí úsporně ostrým náhledem jejich infernální podstaty. Dosahuje jej hravě vynalézavou texturou svých básní, které s jemným citem pro černou grotesku oscilují mezi bezprostředně intenzivním, prozaizovaným záznamem, sarkasticky vyhroceným aforismem a deziluzivní poémou,“ píše editor Marek Vajchr, který knihu připravil ve spolupráci s Editou Onuferovou.

Petr Placák ve své práci, založené na rozsáhlém archivním výzkumu, nastínil peripetie, obtíže či kontroverze, které provázely vznik a působení organizace Opus bonum v čele s opatem Anastázem Opaskem v rozjitřeném prostředí exilu, aby celý příběh velkého zápalu pro českou (československou) věc zakončil happyendem: obnovením prastarého benediktinského opatství v Břevnově a Opaskovým návratem do vlasti po pádu komunismu v roce 1989.

Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení... Zachycuje rovněž zákulisí českého disentu a každodenní život autorky plný strastí, ale i humoru a radosti. Petruška Šustrová popisuje své studentské politické aktivity v roce 1968, následné zatčení a obvinění z podvracení republiky za práci v Hnutí revoluční mládeže. Dále líčí činnost Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i své porevoluční angažmá při prověřování příslušníků Státní bezpečnosti a přípravě lustračního zákona. Nechává nahlédnout též do svého osobního života a zachycuje vývoj svých názorů. Kniha vykresluje určitý obraz doby a také portréty autorčiných blízkých přátel z oblasti disentu a nezávislé kultury.

Autor populárního Medorka vydal tuto sbírku poprvé ve strojopisné České expedici na konci osmdesátých let. Jde o výraznou generační výpověď, zachycující pocity dvacetiletých lidí ve skličující atmosféře, která je obklopuje. Zejména rozsáhlá epická báseň Křížem po republice a závěrečný Havran patří k tomu nejpůsobivějšímu, co v mladé české poezii vzniklo. Vychází s původním doslovem Saši Vondry.

Rozsáhlý knižní esej Petra Placáka je věnovan době komunistického režimu založeného na plošném fízlování. Vychází z dobových úředních materiálů Státní bezpečnosti, které konfrontuje se svými vzpomínkami, poznámkami a texty, které úřední zprávy, v mnoha ohledech omezené, doplňují, poopravují či vyvracejí. Autor možnosti Státní bezpečnosti zastrašovat a ovládat lidi přičítá spíše komunistickému režimu jako takovému než jí samotné a všímá si psychologických aspektů života v diktatuře, v níž se lidé, podobně jako na vojně, začnou hlídat sami navzájem. Petr Placák (* 1964) je spisovatel a publicista. V 90. letech vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě řady článků a studií dosud vydal novelu Medorek, poému Tichá modlitba, sbírku básní Obrovský zasněžený hřbitov, knihu povídek Cestou za dobrodružstvím, knihu rozhovorů s undergroundovými básníky Kádrový dotazník a historickou práci Svatováclavské milenium Češi, Němci a Slováci v roce 1929. K vydání připravil paměti svého otce Bedřicha Placáka Paměti lékaře.

Soubor povídek a textů uveřejňovaných v časopise Revolver Revue v 80. a 90. letech min. st. vypovídá o dnešním světě a společnosti po roce 1989.

Daniel Kroupa, Monika MacDonagh-Pajerová, Jolyon Naegele a Jan Sokol se v rozhovorech s Olgou Sommerovou a Petrem Placákem vracejí k událostem sametové revoluce. Nejde jen o vzpomínky přímých účastníků, ale především o úvahy o naší nedávné historii a hodnotách, které nás formovaly a formují. V rozhovorech i bohatém fotografickém doprovodu sledujeme cestu k Listopadu, dramatické události konce roku 1989 a také zamyšlení nad tím, co nám změna přinesla a jaký svět společně vytváříme. Osobnosti, které zastupují různé generace, profese i názory, představují mnohostranný pohled na naše žité dějiny a odpovědnost, kterou vůči nim a budoucím generacím neseme.

Básník, prozaik, publicista a historik Petr Placák předkládá čtenářům soubor povídek s názvem Škola od svatého Norberta – detailní, historicky cenný a přitom velmi zábavný a čtivý portrét jednoho dětství, prožívaného v pražských Střešovicích v sedmdesátých letech. Svět klukovských part, uličnictví a zlobení připomene třeba slavnou Knoflíkovou válku či prózu Poláčkovu a Kästnerovu. Placák však v sobě nezapře historika – jde mu o více než jen o vylíčení života kluků za normalizace. Mezi řádky v próze vyvstává i všednodenní obraz celého jednoho desetiletí novodobých českých dějin jako součásti poválečného světa. Na počátku průšvihů moderní civilizace stojí povinná školní docházka.

Román Medorek vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 a už tehdy vyvolal u disidentské obce značný rozruch. Za zaznamenání stojí názor bohemisty Alexandra Sticha, který Medorka pasoval na „jednu z nejlepších českých próz 80. let“. Tak či onak, kontroverznost si Placákův zběsilý románový debut udržel dodnes. I v roce 2010 působí tato syrová generační výpověď stejně „punkově“ a nespoutaně jako před čtvrtstoletím. Román poprvé vychází v úplnosti, se všemi původními ilustracemi Pavla Reisenauera.

"Konečným smyslem celého našeho snažení, celého života nás komunistů je uskutečnění velkých a svatých ideálů socialismu," prohlásil Klement Gottwald roku 1946 a nešlo o pouhý rétorický obrat. Komunistickou vizi ráje na zemi doboví politici i pozdější komentátoři často přehlíželi, a přece je jedině v tomto rámci možné vykládat poválečnou nacionálněsocialistickou revoluci, na jejíž vlně se komunisté dostali k moci. Radikální "lidovou" revoluci, ve které komunisté spojili svaté ideály socialismu se svatými ideály národa, autor vykládá v rámci dějin masových antiliberálních hnutí minulého století a srovnává ji s vývojem v Itálii po první světové válce.