Jaromír Zemina Livres

Monografie seznamuje s malířským dílem architektky a výtvarnice Zdenky Marie Novákové. Obsahuje množství barevných reprodukcí jejích imaginativních krajin a snových obrazů. Okomentoval Jaromír Zemina. Vyšlo jako katalog k výstavě v Městském muzeu v Hořicích, 2008. Souběžný anglický text.

Volná krajinářská tvorba fotografa Karla Kuklíka. Černobílé snímky z období od 70. let 20. století do současnosti zachycují nostalgickou tvář různých krajů ČR - Mostecka, Šumavy či Třeboňska.

Fotografická publikace věnované proslulé malostranské "Lennonově zdi". Na počátku byla autorova báseň, vzdávající hold poetické atmosféře tohoto unikátního místa. Později začal Jaromír Zemina při procházkách Kampou proměny zdi dokumentovat formou barevných fotografií.

Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Na počátku druhé světové války, v době silně protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a vězněn v pařížské věznici La Santé, následně prošel internačními tábory ve Francii, Maroku a Martiniku. Po příjezdu do New Yorku v roce 1941 reflektoval své vězeňské zkušenosti malbami inspirovanými kresbami odsouzenců na smrt. Těmito existenciálními obrazy se nezávisle přiblížil k výtvarníkům jako Jean Dubuffet a Jean Fautrier. Po válce se vrátil do Československa, usadil se v Praze a v roce 1948 úspěšně vystavil své newyorské práce, zejména mezi mladými výtvarníky. Další výstava v roce 1949 zahrnovala jeho malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena, přičemž smrt se stala jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech žil v izolaci pod komunistickou totalitou. Na konci života, kvůli nedostatku peněz na barvy, se věnoval kreslení, především výjevům z fantastických povídek Edgara Allana Poea a z Bible. Jeho umění šerosvitu a temnosvitu ho zařadilo mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo téměř zapomenuto, až v sedmdesátých letech ho znovuobjevil Jaromír Zemina. Kniha obsahuje desítky reprodukcí Divišových děl a texty Jaromíra Zeminy na divišovské téma, doplněné francouzským a anglickým resumé.

Katalog k výstavě, jenž obsahuje výběr méně známých kreseb, linorytů, obrazů a cliche-verré, Bohuslava Reynka. Také nejsou opomíjeny básně Bohuslava Reynka, vybrány ze sbírky Rty a zuby a Smutek země.

Soubor pěti povídek o životě, díle a příbězích malířů, převážně abstraktních.

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně prosadil v druhé polovině padesátých let, navazující na tradice moderní české malby a evropského umění, zejména francouzského a italského. Každý podnět procházel jeho osobitým filtrem cítění. Tichý a jemný, patřil k malířům-básníkům, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma. Jeho tvorbu předznamenal láskyplný vztah k přírodě, který byl dočasně zastíněn moderním velkoměstem. V zralém období, počátkem šedesátých let, se zaměřil na několik charakteristických témat, jako je předjaří a podzim, rašení a přezimování, což vedlo k novému obrazovému typu „krajin-zátiší“, překračujícímu tradiční krajinářství. Johnovo básnické a výtvarné cítění se projevilo nejen v malbě, ale i v grafice, kde byl nezaměnitelným mistrem. I přes svůj krátký život zanechal vyzrálé a celistvé dílo, které ho řadí mezi nejvýznamnější umělce po 2. světové válce. Kniha, která je výsledkem uměleckohistorického zájmu a hlubokého přátelství, volně řadí texty vzniklé během více než půlstoletí. Jaromír Zemina kombinuje erudici s literárně bohatou esejistikou, což přispívá k plastické naléhavosti Johnovy tvůrčí osobnosti.

Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965–2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let. Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala „Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné.“ Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je.“ Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen. „To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti.“ Adriena Šimotová