Petra Trnková Livres

Publikace shrnuje výsledky projektu, jehož cílem bylo prozkoumat a zpracovat fotografickou sbírku Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. Příspěvky se rovněž věnují problematice péče o fotografické dědictví.

Výstava KRAJINA – SÍDLO – OBRAZ/romantický řád Jiřího Jana Buquoye přenáší návštěvníky do doby, kdy se utvářel vzhled jihočeského hradu Rožmberk a okolí Nových Hradů, kde vznikaly romantické promenády a stavby evokující anglickou architekturu. Klíčovou postavou byl Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814–1882), majitel rožmberského a novohradského panství, jehož rodina se významně zapsala do historie Českého království. V 19. století se Buquyové zaměřili na kulturní zájmy, zejména výtvarné umění a úpravy svých sídel. Výstava začíná portrétní galerií významných osobností rodu a pokračuje výtvarnou činností členů rodiny, kde umění nebylo jen vzděláním aristokracie, ale celoživotním zájmem. Důraz je kladen na Nové Hrady a Rožmberk, ale zahrnuty jsou i další sídla. V Nových Hradech vznikl jeden z prvních krajinných parků v Čechách, Tereziino údolí, a Jiří Jan zde realizoval nové krajinné prvky. Na Rožmberku se projevila jeho historická orientace, kdy hrad získal funkci muzea. Výstava zahrnuje rozmanité materiály, od autentických děl po fotografie, a představuje umělce od regionálních po významné středoevropské. Je výsledkem pětiletého výzkumu týmu Ústavu dějin umění a součástí projektu Obnova buquoyské kulturní krajiny. Na výstavě je prezentováno na 170 exponátů, včetně velkoformátového panoramatu Rudolfa Alta a nejstarších fotografií z Nových Hradů a Rožmberku.

Kniha sleduje proměnu panství kolem hradu Rožmberk nad Vltavou provedenou rodem Buquoyů kolem poloviny 19. století – krajinné úpravy, přestavbu a výzdobu sídla i vznik tzv. hradního muzea. Text je, stejně jako u předchozí knihy Buquoyské Nové Hrady, bohatě ilustrovaný dobovými fotografiemi a jinými vyobrazeními včetně plánové dokumentace.

Publikace vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy v Moravské galerii v Brně.

Architekt Josef Schulz (1840-1917) je většině veřejnosti znám hlavně jako autor návrhu stavby Národního muzea, spoluautor Rudolfina či autor rekonstrukce požárem poničené budovy Národního divadla. Málokdo ví, že vedle architektonické a pedagogické praxe byla důležitou kapitolou jeho celoživotních zájmů také fotografie. Cílem drobné publikace, která je koncipovaná jako doprovodná ke stejnojmenné výstavě, je představit Josefa Schulze coby zdatného fotoamatéra a sběratele fotografií a ukázat, jak se jeho architektonické a fotografické zájmy navzájem prolínaly. Publikované fotografie (tj. reprodukce kolodiových negativů a albuminových pozitivů) pocházejí ze sbírky odd. dokumentace ÚDU AV ČR, a jsou doplněné několika snímky a dokumenty z dalších institucí (Archiv hlavního města Prahy, Archiv Národního muzea).

Kniha českému čtenáři vůbec poprvé odkrývá mimořádně pozoruhodnou oblast historie naší vizuální kultury, a to prostřednictvím děl ze zdejších sbírek, zasazených do evropského kontextu. Vztah umění a fotografie se v 19. století formoval především ve třech rovinách. V první řadě to byly umělecké ambice fotografů, s nimiž se setkáváme již od samého počátku. Zároveň zde existovala nutkavá potřeba umělců – zástupců tradičních výtvarných oborů – vyrovnat se s novým typem obrazu, ať už byl symbolem nebezpečí, nebo naopak příjemného usnadnění klasických výtvarných postupů. A konečně, ke slovu se záhy dostali i teoretici a historici, v jejichž společnosti se umělci a fotografové potkávali a kteří byli oběma skupinám silnou oporou. Tyto tři úhly pohledu – pohled umělce, fotografa a teoretika – také tvoří základní osnovu knihy: umění vytvářené za pomoci fotografie, fotografie koncipovaná jakožto umění a konečně fotografie coby prostředek záznamu a zkoumání artefaktu. Nejenže nelze tato tři témata oddělit, ale jako celek nás dokonce vybízejí vracet se k tématu dnes již všudypřítomného vztahu umění a fotografie a všímat si jeho neustálých proměn. Autorka je vědeckou asistentkou a kurátorkou fotografické sbírky Ústavu dějin umění AV ČR.

Knižní podoba informačních tabulí, které jsou součástí naučné stezky okolím Nových hradů, otevřené roku 2012

Dějiny fotografie by mohly být zároveň dějinami zápasu o její uznání jako takzvaného vysokého umění. To přišlo velmi pozdě a se stejným zpožděním se na fotografii začalo nahlížet jako na sbírkový umělecký předmět hodný zájmu historiků umění. V domácím, ale i ve světovém kontextu byla jednou z prvních institucí, jež fotografii v tomto ohledu „vzala na milost“ Moravská galerie v Brně, kam do čela sbírky fotografie nastoupil v roce 1968 Antonín Dufek a jako emeritní kurátor zde působí dodnes. Z velké části to byla právě jeho činnost, která české (a slovenské) fotografii vytvořila pevné místo v rámci dějin umění a také dokázala českou fotografii zviditelnit a proslavit v zahraničí. Tato publikace je tak poctou osobnosti Antonína Dufka a jak jinak, je zcela věnována fotografii. Kniha obsahuje třináct studií předních historiků a teoretiků umění, které doprovází rozsáhlý rozhovor s Antonínem Dufkem a také jeho výběrová bibliografie.

Kniha o fotografické sbírce Moravské galerie v Brně obsahuje průřez tím nejlepším, co se podařilo nashromáždit dvěma generacím kurátorů v uplynulých padesáti letech. Je exkurzí do malého univerza sbírky s ukázkami fotografií pokrývajícími téměř celou dobu existence média a s texty, které čtenáři přiblíží důvody i okolnosti jejího založení. Na více než pětistech reprodukcích postihuje vývoj fotografie v rozmezí let 1841-2005.

Ústředním tématem knihy je osobnost hraběte Jiřího Jana Jindřicha Buquoye a jeho umělecký mecenát v Čechách v polovině 19. století, s důrazem na jeho zájmy v krajinotvorbě, architektuře, sběratelství a vlastní umělecké činnosti. Kniha zkoumá širší kontext uměleckého mecenátu a zohledňuje vliv předchozích generací. Ukazuje, že Buquoyovo nadšení pro romantismus a historismus přesahovalo běžné umělecké zájmy jeho společenské vrstvy. Jeho zásahy do krajiny na Novohradsku, koncepce rožmberského hradního muzea a dokumentace proměn jeho panství ho činí výjimečným v kulturním mecenátu své doby. Tato kolektivní monografie je výsledkem pětiletého výzkumu obrazových a písemných pramenů spojených s uměleckým a kulturním okruhem rodu Buquoyů v 18. a 19. století. Obsah odráží strukturu výzkumu a badatelské priority autorů, zahrnující témata jako romantické vize, rodová tradice, různé skupiny návštěvníků na Rožmberku, a umělci ve službách Buquoye. Tato publikace přináší komplexní pohled na Buquoyovu kulturní činnost a jeho vliv na středoevropské umění a kulturu.