Jan Wiendl Livres

Jádrem knihy je rozsáhlý rozhovor, který s Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) vedl jeho syn Jan (nar. 1969) o mezních situacích a událostech, které František Wiendl a jeho nejbližší prožili v dlouhých obdobích dvou totalitních režimů v Čechách. Za druhé světové války a v protektorátu se František Wiendl se svým otcem podílel na odbojové činnosti a přímo se zúčastnil povstání v Klatovech v květnu 1945. Těžiště vzpomínek ale spočívá zejména v době po únoru 1948, kdy se významně angažoval v demokratickém, protikomunistickém odboji. Důsledkem pro něj bylo mnohaleté věznění v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Text, zpřítomňující vyprávění, má nejen svědeckou, ale i literární hodnotu, a provázejí ho fotografie a reprodukce dalších pramenů; oddíl věnovaný vězeňským létům prokládají také úryvky z dopisů, které František adresoval matce Marii a svému otci Františku Wiendlovi st., vězněnému tehdy v leopoldovské věznici.

Edice deníků Karla Teigeho (1900–1951) z let 1912–1925 nabízí unikátní pohled na jeho myšlení a uměleckou činnost od dětství až po ranou dospělost. Tyto zápisky, původně vedené jako školní a prázdninové deníky, se postupně transformují na reflexi jeho uměleckých aktivit a úvah o umění a jeho roli ve společnosti. Teige dokumentuje jak osobní život, tak své výtvarné a literární tvorby, komentuje četbu, setkání a korespondenci, a zamýšlí nad uměleckými a teoretickými podněty. Jeho deníky také zachycují důležitou roli v organizaci uměleckého a politického života své generace. Významné jsou cestovní deníky z let 1922 a 1924, kdy navštívil Francii a Itálii, a zejména podzimní deník z cesty československé delegace do Moskvy a Leningradu v roce 1925. Teige zde popisuje svůj pobyt v Sovětském svazu, vyjadřuje nadšení pro budování mladého státu, ale také odhaluje utopické rysy typické pro prokomunisticky orientované návštěvníky. Edice obsahuje více než 300 barevných reprodukcí, komentáře a studii Josefa Vojvodíka, a vznikla ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Památníkem národního písemnictví, za podpory Ministerstva kultury ČR.

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem zaměřeným na rekonstrukci klíčových pojmů a konceptů české umělecké avantgardy, zejména v literatuře a výtvarném umění. Kniha se vyhýbá tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“ a literárněhistorickým kategoriím, a místo toho se soustředí na rekonstrukci uměleckých konceptů a specifických tvůrčích metod a postupů. Hesla zohledňují vzájemné vztahy mezi textem, obrazem, hudbou, divadlem, filmem a fotografií v kontextu doby, včetně vědeckého a kulturně-filozofického rámce a společensko-politických aktivit. Texty se pohybují mezi retrospektivní rekonstrukcí uměleckokulturních a sociokulturních fenoménů a tematizací problematických okruhů. Zaměřují se především na literaturu a výtvarné umění, ale také se dotýkají divadelního a filmového umění, architektury a moderní hudby. Kniha posouvá počátky české avantgardy do prvního desetiletí 20. století a sleduje vývoj tohoto hnutí, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategií až do roku 1958.

Souborná publikace vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce a teoretika Petra A. Bílka. Autoři pocházejí z tří univerzitních pracovišť, kde jubilant působí, včetně Ústavu věd o umění a kultuře Jihočeské univerzity, jehož je ředitelem. Kniha obsahuje odborné a esejistické texty, které se dotýkají oblastí Bílkova zájmu, jako jsou poetika, naratologie a kulturní studia. První oddíl „Literature’s Not Dead!“ se zaměřuje na literaturu a umění, zatímco druhý oddíl „Tak daleko, tak blízko…“ se věnuje kulturním studiím, na jejichž rozvoji se Bílek na Jihočeské univerzitě podílel. Závěrečný oddíl „P. A. B.“ obsahuje texty od blízkých spolupracovníků a kolegů, kteří se zaměřují na charakteristické rysy Bílkova odborného stylu a jeho osobnost. Kniha je uvedena povídkou Sylvy Fischerové, která reflektuje literární život.

První vydání vzájemné korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka edičně připravené Janem a Zdenou Wiendlovými. Zahrnuje všechny dostupné dopisy obou básníků (celkem 97), z nichž první byl napsán v květnu 1937 a poslední v prosinci 1950, tedy půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném politickém procesu. Kniha je jedinečným dokumentem o přátelství obou básníků i o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik – v dopisech nalezneme mj. řadu dokladů k některým Hrubínovým a Zahradníčkovým sbírkám a zejména osobité komentáře k soudobé literární, kulturní i společenské situaci, již oba autoři vnímali především v průběhu války ve vzácném uměleckém souladu.

Kniha z let 1930–1960 tvoří pandán k monografii o Janovi Zahradníčkovi a je komponována jako komentovaná antologie textů. Opírá se o dva typy ohlasů – soudobé kritiky a korespondence, které reflektují různé reakce na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se významně vztahují k Zahradníčkově tvorbě a komentují jeho básnické, esejistické a překladatelské dílo. Antologie zahrnuje kritické reakce a citace z dopisů adresovaných Zahradníčkovi, v nichž se objevují charakteristické zmínky o jeho práci. Třetí rovinu kompozice tvoří ediční komentáře, které osvětlují méně známé souvislosti a poskytují prostor pro výklad důležitých biografických a dobových literárních, kulturních a společensko-politických kontextů z doby Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. Tyto komentáře hojně citují úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník reaguje na kritiku a odhaluje své osobnostní rozpoložení. Cílem bylo vytvořit rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.

Monografie o básnickém díle Jana Zahradníčka se zaměřuje na klíčový problém: jak básnické vnímání reality transformuje svět do poetického obrazu a jak je tato zkušenost zakotvena v našem životě. Zahradníčkovo dílo bylo téměř padesát let opomíjeno, což vyvolává nutnost klást zásadní poetologické otázky a hledat na ně odpovědi. F. X. Šalda v 30. letech tvrdil, že Zahradníčkova poezie obsahuje „nejvíc myšlenky a étosu“ mezi tehdejší českou poezií. Je tedy důležité zkoumat, jak v jeho poezii koexistují myšlenka, étos a cit. Na základě tohoto zkoumání vyvstávají tři hlavní teze: 1) Zahradníčkova poetika je specifickou antropopoetikou, tedy poetikou s antropologickými dispozicemi; 2) Je spojena s náboženstvím, konkrétně s katolickým křesťanstvím, jeho etikou a étosem, a lze ji považovat za theo-poezii; 3) V poválečném období se stává také politickou poezií. Tyto teze jsou dále rozvíjeny v kontextu literárních, uměleckohistorických, filozofických a estetických souvislostí a prostřednictvím analýzy konkrétních formálních prvků Zahradníčkova básnického díla.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Výběrová bibliografie knih a článků od roku 1990.

Sborník z konference „…bývalo u mne zotvíráno…“ Při příležitosti stého výročí narození básníka Jana Zahradníčka (1905–1960) uspořádala ve dnech 7.–9. dubna 2005 Společnost odkazu básníka Jana Zahradníčka společně s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Katedrou české literatury a literární vědy FF UK v Praze, Historickým ústavem FF MU v Brně a Moravskou zemskou knihovnou v Brně třídenní mezinárodní konferenci „…bývalo u mne zotvíráno…“ Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století. Cílem konference bylo nejenom připomenout Zahradníčkovu básnickou osobnost, ale také problematiku literatury, které bývají propůjčovány přídomky spirituální, duchovní, křesťanská, katolická apod., a soustředit se na otázky jejího významu v souvislostech dějin české literatury 20. století i její soudobé reflexe. V důsledku výše zmíněného záměru se rámec Zahradníčkova díla proměnil na souřadnici, od níž se odvíjely jak otázky související s literaturou, tak otázky povahy spíše filozofické, historické či obecně kulturologické. Pozornost bezmála čtyř desítek domácích a zahraničních, generačně a metodologicky rozrůzněných autorů připoutaly nejenom konfesijně vyhraněné literární texty, ale také ty, které hledají zdroje spirituality mimo tradiční konfesijní zdroje.

U příležitosti 110. výročí narození prozaika Egona Hostovského (23. 4. 1908, Hronov - 7. 5. 1973, Montclair, New Jersey, USA) uspořádal 20. dubna 2018 Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konferenci věnovanou jeho dílu. Předložená kolektivní monografie je komponovaným výstupem z tohoto mezinárodního odborného setkání. Texty obsažené v knize jsou rozvrženy do tří oddílů. V prvním z nich, nazvaném Dílo Egona Hostovského. O ctihodném povolání kouzla zbaveném, jsou zastoupeny tři texty, které rozvíjejí několik klíčových témat a otázek, jež byly editory vytyčeny jako výchozí pro jednání konference. Druhý oddíl s titulem Šestkrát v hlavní úloze. Poetika díla Egona Hostovského v letech první Československé republiky a prvního exilu (1923-1948) zahrnuje šest kapitol, které se různorodým způsobem dotýkají rozličných aspektů poetiky Hostovského děl v prvních dvou desetiletích jeho umělecké tvorby. Třetí oddíl s názvem Nezvěstný? Tvorba a recepce díla Egona Hostovského v období druhého exilu (1948-1973) se zaměřuje na otázky poválečné Hostovského tvorby a její odborné a kritické recepce.

K otázce sepětí řádu umění a života v české poezii první poloviny 20. století. Literárněvědní svazek je rozdělen do čtyř oddílů: Poezie a vize – věnovaný kritickému dílu F. X. Šaldy; Poezie a utopie – věnovaný polemikám „nového umění“ z 20. let 20. století; Poezie a zjevení – básnickému dílu J. Zahradníčka, a Poezie a kampaň – věnovaný poezii z let 1945–46.

První svazek celkem pětidílného kolektivního projektu, který pracuje s pojmem "totalita" v jeho širokém významu, jak s ním operují obory jako filozofie, dějiny umění či teorie literatury. Na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy "totálních" forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium celé monografické řady slouží jednotlivá tematická těžiště - po prvním svazku s tématem Národ budou následovat Válka, Revoluce, Budoucnost a Každodennost. V centru pohledu se ocitnou zejména aspekty sociokulturní, důsledně propojené s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků prvního svazku je monografie věnovaná tematickému těžišti Národ komponována do dvou částí, nazvaných Perspektivy (příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy (materiálově pestré případové studie či studie zabývající se konkrétním dílčím historickým problémem). (https://e-shop.ff.cuni.cz/knihy/monografie/kultura_a_totalita_narod-886)

Antologie přináší mnohovrstevný a protikladný obraz přijetí Teigových programových a teoretických prací a kulturněpolitických postojů v letech 1919 až 1938. Obsahuje polemické a kritické články, recenze a zprávy, které sledují vývoj recepce Teigových stanovisek, zejména v souvislosti se sdružením Devětsil a diskusemi o proletářské literatuře, až po podněty poetistické a surrealistické. Zaměřuje se také na generační diskusi, v níž Teige obhajuje svobodu umělecké tvorby, přičemž se sám podřizuje direktivám komunistické strany. Výběr textů zahrnuje jak známé autory (F. X. Šalda, S. K. Neumann, J. Hora), tak méně známé reakce a komentáře (J. Čapek, V. Nebeský, M. Pujmanová-Hennerová). Každý vybraný text je doplněn stručným medailonem autora, který ukazuje na další teigovské souvislosti. Úvodní studie od Jana Wiendla analyzuje základní ideová a teoretická východiska Teigových postojů a představuje ho jako vášnivého diskutéra, jehož názory provokovaly reakce. Antologie obsahuje také bibliografii, jež poskytuje přehled o Teigových publikacích a literatuře o něm. Soustředí se na ohlasy spojené s novým vnímáním uměleckého díla a životního řádu, jak je inicioval Karel Teige, a reflektuje dobové kulturněpolitické a generační otázky v literárním kontextu. Dvouletý časový rámec zachycuje recepci Teigeho díla v dynamickém kulturním prostoru dvacátých a třicátých let.

Souborná zrcadlová pulikace představuje příspěvky, které zazněly v rámci 27. ročníku česko-polské lingvo-literární konference uskutečněné v říjnu 2022 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zúčastnili se jí bohemisté a polonisté z Univerzity Karlovy a Varšavské univerzity. Příspěvky jazykovědné části knihy se zaměřují na výzkumy kognitivně lingvistické, především z oblasti kognitivní sémantiky, etnolingvistiky a teorie jazykového obrazu světa. Literárněvědní badatelé zkoumají různorodé tematické okruhy spřízněné s kognitivními přístupy k uměleckým a publicistickým textům české a polské provenience 19. a 20. století.

Po svazcích „Obraz člověka v jazyce/literatuře“ (2010) a „Tělo, smysly, emoce v jazyce/literatuře“ (2012) přináší kolektiv bohemistů a polonistů již třetí pokračování česko-polské a lingvisticko literární spolupráce mezi Univerzitou Karlovou a Varšavskou univerzitou, jejímž výsledkem je vedle konference vždy tematická „dvojkniha“. Třetí publikace má v titulu poukaz k lidskému životu. Snad by se toto téma mohlo zdát příliš obecné, ale hlavní motivací autorského kolektivu je trvalé zaměření ke skutečnostem, které člověka ukotvují do světa nejbytostněji a od nichž se v soustředných kruzích odvíjí mnoho dalšího: reflexe lidského života – života „jako takového“, realizovaného prostřednictvím živého a žitého těla, tj. fyzicky, smyslově i emocionálně, života lineárně plynoucího či cyklicky se vracejícího, života v dětství, mládí i stáří, života ve vztazích k druhému a k druhým, života v každodennosti, která může mít a mívá i rozměr sakrálna.

První republika je nejenom dobou kvalitního vzestupu české literatury a jejího smělého vřazení se do literatury světové, prudkého střídání uměleckých směrů, které se děje v přestřelkách vášnivých konfesí, skupinového kvasu, jenž poskytuje literárnímu životu plastickou mapu pro odvážné výboje zároveň estetické a zároveň politické, vzedmuté vlny nacionalismu či alespoň vlastenectví, které v disharmonickém tónu ke světové moderně poznamená i podobu české moderní literatury, masivního rozvoje čtenářství a demokratizace literatury.

Předkládaná kniha je druhým výstupem několikasvazkového komplexu, který na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium této monografické řady slouží iniciační tematická těžiště - po prvním svazku s tématem Národ (2013) následuje téma Válka, poté Revoluce, Budoucnost a Každodennost. Všechny tyto pojmy představují formativní rámce. Válka - stěžejní téma přítomného svazku - je vnímána jako extrémní situace, v níž státy upravují pravidla dosavadního řádu, omezují občany a silně jim zasahují do života. Zvláště velké válečné konflikty ve 20. století měly charakter totální války s potenciálem završit epochu a připravit půdu pro nástup epochy nové. Revoluce jako příklad dějinného zlomu ve vývoji společnosti přichází s otázkou starého a nového a má stejně jako válka rozměr situační. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků druhého svazku řady byla kolektivní monografie, věnovaná tematickému těžišti „válka“, komponována do dvou částí, nazvaných Prolegomena (zahrnuje příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy a analýzy (slučuje sérii materiálově pestrých případových studií zabývajících se konkrétním dílčím historickým problémem).

Předkládaná kniha je třetím výstupem výzkumného projektu, který zkoumá projevy „totálních“ forem a rámců v kontextu umění a kultury českých zemí, s důrazem na evropské souvislosti 19. a 20. století. Výzkumný tým, složený z historiků a teoretiků slovesného, filmového, hudebního a divadelního umění z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se zaměřuje na různá témata, která tvoří základ monografické řady. Po tématech Národ a Válka se nyní soustředí na Revoluci, zatímco budoucí svazek se zaměří na Každodennost. Národ byl v prvním svazku chápán jako normativní společenství, zatímco Válka byla vnímána jako extrémní situace, která ovlivňuje životy občanů a mění pravidla dosavadního řádu. Velké válečné konflikty 20. století měly charakter totální války, což mělo zásadní dopad na epochu. Revoluce, jakožto téma současného svazku, představuje dějinný zlom a konflikt mezi starým a novým. Zkoumání každodennosti se zaměřuje na sociokulturní aspekty a analýzy uměleckých vztahů, přičemž témata všednosti nabývají na aktuálnosti v kontextu současných debat o různých typech konfliktů. Reflexe paradoxu mezi uměleckými projevy každodennosti a totalitními kulturněpolitickými postupy tvoří společný jmenovatel příspěvků.

Dlouholetý knižní projekt Kultura a totalita, který zahrnuje svazky Národ, Válka a Revoluce, završuje posledním dílem na téma Každodennost. Tato témata poskytují autorům formativní rámce pro zkoumání pojmu „totality“ nejen jako historického a politického fenoménu, ale také jako filozofického a estetického modelu. V centru zkoumání každodennosti jsou sociokulturní aspekty, propojené s analýzami konkrétních uměleckých vztahů. Témata každodennosti a všednosti získávají novou aktuálnost v kontextu současných debat o různých typech konfliktů. Kapitoly reflektují paradox vyplývající ze střetu mezi umělecky zpracovanými projevy každodennosti a jejich destrukcí v různých konfliktech. Publikace pokrývá široké spektrum domácího kulturního prostoru 19. a 20. století, přičemž se zaměřuje na historické, literárněhistorické, jazykovědné, teatrologické, muzikologické a filmové disciplíny. Autoři se snaží, aby každodennost nebyla zkoumána dekontextualizovaně, ale v konkrétních historických souvislostech, což je nezbytné pro pochopení fenoménů totality a totalitarismu.

Krása a řád jako atributy ideálního světa představují určité představy o společenském uspořádání a jeho duchovním a sociálním založení. Tato kniha zkoumá snahy básníků, kritiků a teoretiků definovat ideu integrity, která se pohybuje mezi uměleckým vyjádřením a jeho filozofickým, náboženským či politickým pozadím. Diskuse o moderním umění, jeho ideovém založení a estetických proměnách se soustředí na polemiky levicové avantgardy s tradičními a konzervativními kritiky, zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Kniha se zaměřuje na osobnosti jako F. X. Šalda, Bedřich Fučík, František Götz, Karel Teige a Bedřich Václavek, a také na tvůrčí rozvíjení těchto myšlenek v dílech Jakuba Demla, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala a dalších. Závěrečný oddíl přináší literárněkritické portréty autorů devadesátých let 20. století, jejichž práce nabízí odpovědi na otázku po integrálním životním postoji v době skepse a obezřetnosti vůči ideologickým výzvám, přičemž důvěra v lyriku obnovuje perspektivu integrity jako klíčového životního a tvůrčího horizontu.

Publikace je jedním z klíčových výstupů mezioborového výzkumu na FF UK k tématu „Literatura a umění v mezikulturních souvislostech“, který je zaměřen přednostně na středoevropský region a na anglofonní země, v nichž má tradice mnohokulturního vývoje a její reflexe hluboké kořeny a dlouhou historii. Název knihy Vektory kulturního vývoje poukazuje nejen na základní význam pojmů jako „identita“, „utopie“ nebo „hrdina“, které představují ústřední tematické celky knihy, ale i na jejich vliv na naše chápání a reflexi vývojových tendencí (v literatuře, divadle i filmu, v „mainstreamové“ i populární kultuře, v jednotlivých dílech, žánrech i v kulturních institucích). Jednotlivé tematické bloky knihy ukazují prostřednictvím vybraných případových studií „vektorovou“ povahu uvedených základních pojmů. V případě identity je to její konstrukce, subverze a krize ve vztahu k tělu, jazyku, politice, ideologii, kulturním institucím a státu. Utopie je tu zkoumána nejen jako regulativní ideál, ale i jako pragmatický moment vývoje různých kultur, zejména české a americké. Koncept hrdiny studujeme v jeho různých žánrových podobách, společenských funkcích, kulturních hodnotách i jako sílu utvářející nebo rozkládající kulturní a historickou paměť.

Kniha představuje výsledky dvoudenního odborného setkání, které se uskutečnilo v březnu 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v rámci 2. ročníku mezinárodního interdisciplinárního sympozia Umění a kultury střední Evropy. Tématem se stal fenomén moderny ve středoevropských souvislostech. Cílem sympozia bylo soustředit odbornou diskusi vybraných zástupců různorodých uměleckohistorických disciplín z České republiky, Slovenska, Polska, Ruska, Německa, Slovinska, Itálie a Kanady k otázkám a pojmům moderna/modernismus a střední/centrální Evropa, k jejich vztahům, dějinné podmíněnosti a proměnlivosti.

Svorníkem svazku je problém utopie/dystopie, jeho forem a proměn, tak, jak se vyjevovaly v širokém kulturním spektru anglofonní literatury a kultury, v rámci bohemistických literárních souvislostí, frankofonních vazeb, ve vztazích studia dějin uměleckých médií a z hlediska obecnějších historiografických perspektiv.