Polybios Livres

The Greek statesman Polybius (c.200�118 BC) wrote his account of the relentless growth of the Roman Empire in order to help his fellow countrymen understand how their world came to be dominated by Rome. Opening with the Punic War in 264 BC, he vividly records the critical stages of Roman expansion: its campaigns throughout the Mediterranean, the temporary setbacks inflicted by Hannibal and the final destruction of Carthage. An active participant of the politics of his time as well as a friend of many prominent Roman citizens, Polybius drew on many eyewitness accounts in writing this cornerstone work of history.

Polybios patří spolu s Hérodotem a Thúkydidem do velké trojice starořeckých historiků. Žil v době římské expanze a ač byl Řek tělem i smyšlením, přijal její ideologii a světovládné ambince. Politicky se angažoval ve vedení achajského spolku a po záboru Řecka Římem r. 168 intervenoval ve prospěch mnoha krajanů, čímž si vysloužil všeobecnou vděčnost. Literárně se věnoval dějepisectví, v němž si za cíl zvolil objasnění římské hegemonie a jejich příčin. Ve svém hlavním díle Historiai (Dějiny) skládajícím se z 40 knih vylíčil dějiny své doby od počátku druhé války punské až po dobytí Kartága, tj. období let 220 – 144 př. Kr. Z tohoto díla se dochovala v úplnosti první pětice knih, ostatní pak ve výtazích. V dějinách dějepisného žánru je Polybios typem pragmatického historika, jenž své dílo založil na osobní zkušenosti a události zaznamenával nezkresleně, podle pravdy. Smyslem historie podle něj není zábava, ale poznání a pochopení minulosti a poučení pro budoucnost. Historik má hledat souvislosti mezi událostmi a zkoumat jejich motivya příčiny. Polybios odvozuje osud státu těsně od podoby a konstrukce jeho ústavy, a právě v římské ústavě, kombinující monarchické, demokratické a aristokratické prvky, shledával základ mocenských úspěchů a perspektivu. Pro svůj postřeh a analytickou hloubku se Polybios stal prototypem moderního pojetí historiografie, jeho politické teorie nalezly ohlas u renesančních a novověkých myslitelů.

Polybiovo dějepisné dílo se dochovalo zčásti v úplnosti, zčásti torzovitě. První pětice knih, jež se dochovaly neporušené, vyšla v AK ve dvou předchozích svazcích – Dějiny I a Dějiny II. Třetí díl Polybiových Dějin obsahuje dochované části a zlomky 6. až 19. knihy. Jsou v nich více méně souvisle zachyceny události na různých místech antického světa mezi roky 216 až 196 př. n. l. Stěžejní místo zaujímá líčení Hannibalova tažení v Itálii, římské výboje na Pyrenejském poloostrově a průběh druhé makedonské války. Do výkladu historických událostí vložil (v 6. knize) Polybios nesmírně zajímavé pojednání o římské ústavě, kterou porovnává se staršími formami ústav řeckých států a spatřuje v ní základ římských vojenských úspěchů, a doplňuje ji popisem římského vojenství. Na jiném místě (ve 12. knize) se zabývá metodologií historigrafie a polemizuje se svými předchůdci i současníky o způsobu zychycení historických dějů. Sám zdůrazňuje nutnost nahlížet události ve vzájemných souvislostech a hledat jejich příčiny.

Předchozí tři svazky Polybiových Dějin (I, AK 78; II, AK 79; III, AK 80) obsáhly osmnáct ze čtyřiceti knih jeho dějepisného díla. Tento čtvrtý svazek přináší vše podstatné, co se dochovalo z dvacítky knih zbývajících, tj. XIX až XXXIX. Polybios v nich zaznamenal a vylíčil události mezi roky 196 až 144 př. Kr., jejichž markantním znakem a společným jmenovatelem bylo upevňování hegemonie Říma v rozsáhlém prostoru Středomoří a Přední Asie. Římané tehdy postupně ovládli Řecko a Makedonii, po porážce Kartága se zmocnili severozápadní Afriky a pod svůj vliv získali seleukovskou říši a ptolemajovský Egypt. Stejně jako třetí svazek i tento čtvrtý je sestaven ze zlomků, dochovaných z výtahů Polybiova díla, jež byly pořízeny v 10. století, a citátů z děl autorů, kteří z něj čerpali. Navzdory fragmentárnosti a neúplnosti obsahují tyto zlomky množství cenných údajů o dobových událostech a autorovy postřehy o souvislostech mezi nimi, jež skládají autentický obraz dění odehrávajícího se v tehdy známém „obydleném světě“. Tímto svazkem se v Antické knihovně završuje korpus Polybiova dějepisného díla, jež zásluhou prof. Pavla Olivy vychází poprvé v českém překladu.

Polybios (um 200-120 v. Chr.), der Grieche in Diensten Roms, stellt in seinen »Historien« dar, wie im Verlauf eines halben Jahrhunderts die damals bekannte Welt unter die Herrschaft der Römer geriet. Dabei wird für ihn die römische Geschichte zur Universalgeschichte.

„Denn wo gibt es einen so niedrig denkenden und gleichgültigen Menschen, der nicht zu wissenwünschte, wie und durch welche Mittel der Staatskunst beinahe die ganze bewohnte Welt in nichtganz 53 Jahren bewältigt und unter die einzige Herrschaft der Römer gebracht worden ist?“, fragtselbstbewusst Polybios aus Megalopolis am Anfang seines Geschichtswerkes. Selbst ein Grieche,verbrachte er lange Zeit in Rom, zunächst als Geisel, später als Vertrauter hochrangiger Politiker,und stellt in seinen etwa zu einem Drittel erhaltenen Historien die Erringung der Weltherrschaftdurch Rom dar. Bemüht um strenge Objektivität und überzeugt vom praktischen Nutzen seinerArbeit, reflektiert er wie kein Historiker vor ihm Methoden der Geschichtsschreibung und strebt diegründliche Erforschung der Ursachen von Roms rasantem Aufstieg an.