Tomáš Koblížek Livres

Proceedings of the XIth Prague Interpretation Colloquium (April 11-13, 2016) commemorating Samuel Beckett’s 110th anniversary, focuses on a topic which has played a crucial role both in Beckett’s work and in his published reflections: the function of form in art. From Beckett’s perspective, as presented in the prevailing interpretations, the form can serve to expose the chaotic nature of the world we live in or to construe an artificial order and impose it on (our picture of) the world. The latter is typical of great literary manipulators and “masters of their material,” while the former amounts to resigning upon any kind of “mastery” and engaging in a never-ending search for a form that would not conceal the true nature of the work of art as part and product of the universal chaos and that would let the mess speak.

The influence and reputation of Pierre Menard, Author of the Quixote, is easily comparable to the impact of groundbreaking theoretical texts. Numerous philosophers, aestheticians and theorists of literature, music, or visual arts have been induced by this short story by J.L. Borges to reconsider the status of the literary work of art, to rethink the relationship between work and text. The essays collected here move from analyses of the identity of the literary work of art, as it is explicitly established by Borges’ narrator, to arguments that simply employ the Menard case as an opportunity for discussing broader issues of literary studies and the philosophy of literature. Selected essays even abandon the field of literature altogether, moving on to analogous issues in the theory of visual arts and music.

V pozdních textech Émila Benvenista (1902-1976) je patrná snaha najít alternativu k strukturální lingvistice, která svým předmětem činí neosobní jazykový systém. Benveniste klade důraz na samu událost výpovědi, nesoucí jedinečný význam, a na subjektivitu mluvčího, která se ve výpovědi ohlašuje. Tyto snahy v oblasti lingvistiky neunikly pozornosti literárních vědců. Někteří z nich (H. Meschonnic, G. Dessons, S. Martin, Ch. Laplantinová) na základě Benvenistovy jazykovědy rozpracovali a dále rozpracovávají "novou poetiku", nesouměřitelnou jak s premisami literárněvědného strukturalismu, tak s hlavními předpoklady některých post-strukturalistů. Z hlediska "nové poetiky" poezie nenarušuje ani nerealizuje systém básnických norem. Charakteristická je pro ni specifičnost výpovědi a subjektivní hledisko autora, který se v neopakovatelném okamžiku chápe slova. Předkládanou monografii lze číst jako úvod do hlavních témat Benvenistovy lingvistiky a do poetiky Henriho Meschonnika (1932-2009) a Gérarda Dessonse (* 1949), dvou nejvýznamnějších Benvenistových interpretů na poli literární teorie.

Monografie se na pozadí otázky fikčnosti literárního díla pokouší představit fenomenologickou perspektivu na literaturu. Kniha je rozdělena do tří částí. První část představuje fenomenologický výklad poetiky V. Šklovského a J. Mukařovského a stanovuje základní směr fenomenologického přístupu k literatuře. Druhá část má formu kritického dialogu (polemika se dotýká především tzv. teorie fikčních světů: B. Doležel, R. Ronenová), na jehož základě autor rozpracovává klíčová témata charakteristická pro současné myšlení o literatuře (psaní, interpretace, reprezentace, "svět literárního díla" ad.). Poslední část pak zúročuje předešlé výklady a v návaznosti na fenomenologii Jana Patočky podává výklad fenoménu fikce a fenoménu literatury.

Recepce Hegelovy filosofie představuje klíčovou kapitolu moderního francouzského myšlení. Za zakládající spis bývá považována existenciální interpretace J. Wahla Nešťastné vědomí v Hegelově filosofii (1929), po níž se v rozmezí tří dekád objevila řada hegelovských prací od autorů jako A. Kojève, J. Hyppolite či É. Weil. Přestože od počátku šedesátých let přestává být hegelianismus jedním z dominantních proudů francouzské filosofie, jeho představitelé stále nabízejí interpretace významné nejen v úzkém okruhu hegelovských bádání. Například v devadesátých letech vzbudí mimořádný zájem kniha C. Malabouové Hegelova budoucnost. Plasticita, časovost, dialektika. Naše antologie zahrnuje překlad devíti francouzských textů. Jejich tematickým pojítkem je filosofie času, která se dotýká nejexponovanějších bodů Hegelovy nauky: ať už jde o vztah pomíjivé přírody a jejího věčného duchovního základu, o klasické téma konce dějin, jenž je pro Hegela děním svého druhu, nebo o rozdíl mezi lidským časem, který se ukládá v paměti, a nepamětným časem přírodních jsoucen. Přeložili a k vydání připravili T. Koblížek a R. Roreitner.

Interpretační sémantika je teorií textu čerpající ze strukturalistické a hermeneutické tradice. Na jedné straně se v ní předpokládá, že význam každé výpovědi závisí na jazykovém systému, který mluvčí svou promluvou realizuje. Na druhé straně je v ní zohledněn fakt, že význam je určován také jedinečným kontextem, do nějž je výpověď zasazena, a konkrétní formou jejího uspořádání. V tomto ohledu je přístup interpretační sémantiky vhodný pro analýzu a výklad literárních děl, nakolik je jejich smysl přímo odvislý od jejich struktury a nakolik se často odkrývá pouze při zohlednění zvláštních kontextových vazeb. François Rastier (*1945), hlavní představitel interpretačního přístupu v sémantice, je francouzský lingvista. Principy své teorie shrnuje ve dvou knihách: Interpretační sémantika (1987) a Smysl a textualita (1989).