Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka… Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.
Eduardo Berti Ordre des livres (chronologique)
Eduardo Berti est un écrivain et journaliste argentin dont l'œuvre explore souvent les thèmes de l'identité et de la migration, reflétant sa propre histoire familiale. Son écriture se distingue par un regard perspicace sur la psyché humaine et les complexités des relations interpersonnelles. Berti plonge dans de profonds paysages émotionnels, cherchant un sens dans les expériences quotidiennes. Les lecteurs apprécieront sa capacité à dépeindre des personnages complexes et leurs mondes intérieurs.
Co nám brání prožít opravdovou lásku? Znemožňují nám to zákony či tradice naší vlastní země? Nebo snad holá, drsná skutečnost, ona nemilosrdná hradba, o niž se tříští naše nejskrytější a nejniternější touhy? A co opravdová láska vlastně je? Čína na počátku dvacátého století. Země ušlechtilých, leč neuskutečnitelných představ a snů. Země jako kterákoli jiná, země výjimečná, země smyšlená. A v ní, jako pták v kleci, já, dospívající dívka Ling. A krásná Siao-mej, slepcova dcera, přítelkyně mých snů.
Con los nombres fundamentales como ejemplo y paradigma (Jorge Luis Borges, Julio Cortazar, Horacio Quiroga o Roberto Arlt) puede decirse que Argentina es, a pesar de las grandes novelas que alli se han escrito, un pais de cuentistas. El exilio y el anhelo del regreso, tanto a un pais como a un pasado; la violencia, ya sea la que se presenta despojada de adornos y suavidades literarias de la cronica policial o la que es sutilmente aceptada como algo natural; el amor, tenido de melancolia y perdida; el humor duro y seco; la muerte y su construccion como un nuevo campo de batallas y alianzas; o la extranjeria como condicion inevitable, son algunos de los temas de estos magnificos cuentos. En esta antologia hay autores de diferentes edades, estilos, procedencias y residencias. Sin embargo, entre sus textos se generan relaciones sutiles, a veces conflictivas, que solo pueden explicarse a traves del elusivo termino de la argentinidad. Asi, estos relatos son una puerta de entrada a una literatura que termina pareciendose, en toda su brillantez y su desconcierto, al pais al que alude y del que inevitablemente procede.