Simona Bohatá Livres

Odvrácená strana Rudého práva. Ušmudlaný, rozpadající se svět dělnických kolonií, hospod a sběrných surovin osmdesátých let minulého století a živoucí svět bizarních postaviček, které jej obývají. Mladík Beny odejde z domu před násilnickým otcem a nachází útočiště ve sběrně svérázného Fabrikanta. Spolu s invalidou Hanym, fluktuantkou Julčou a bráchou Víťanem tvoří jakousi podivnou rodinu, v níž má každý své tajemství i temné stránky, ale také onu hrabalovskou perličku na dně. Beny se potřebuje vyvázat ze základní vojenské služby, vydělat trochu peněz, najít si práci a bydlení a hlavně čas, aby se mohl věnovat své jediné vášni — fotografování. To, co se zdá být dnes banálně jednoduché, představovalo za reálného socialismu raných osmdesátých let dobrodružství na hraně, či spíše za hranou zákona. Zvlášť když je vám sotva dvacet a s ničím si moc nelámete hlavu.

Puberťáci Bóža a Růža bez sebe nedají ani ránu. Martin s nikým nemluví a je tajemný jako hrad v Karpatech. Holky se pošťuchují a soutěží v trapnosti — myslí si kluci. Až na to, že by s holkama taky chtěli něco mít. Třeba Šimona — ta má doma dokonce video! Všichni jsou z jedné třídy a pod dohledem učitele Jury se tak nějak snaží dospět. V kulisách Žižkova osmdesátých let. Do Prahy se chodí jenom výjimečně — Žižkov je svět sám pro sebe, Praha je velký svět. Estébáci, šlapky a veksláci možná překračují hranice oběma směry, ale děti, kriplové a týraná zvířata jsou doma jenom na Žižkově. Simona Bohatá přichází s novelou, která má výraznou atmosféru. Místem je periferie, časem normalizační bezčasí, hlavními postavami děti. A jazykem živá pražština, řeč průjezdů, dvorů a pavlačí. Z fragmentární struktury vyprávění postupně vystupuje obraz jednoho zvláštního světa, který dnes už téměř zmizel. Máloco je však této novele vzdálenější než nějaká normalizační nostalgie. Román Všichni sou trapný je ostrá próza z doby, kdy zničit někomu život bylo až příliš snadné. A sobě zvlášť.

Každý jsme viníkem vlastního života. Každý vztah může skončit nevěrou, každé sousedství bláznivým sporem, každý sen o úspěchu krachem. A příliš nezáleží na tom, jak moc se manželé na začátku milovali, kde trčí kořeny nekonečných žabomyších válek a kolik má kdo skutečného talentu. Simona Bohatá přichází s knihou povídek, v níž rozehrává osudy svých hrdinů nemilosrdně, ale přesto s nadhledem a porozuměním, jako by navzdory času stále posedávala na starém klepadle mezi činžáky. Zbabělí hrdinové tu totiž budou vždycky, protože jsme to my sami, kteří klopýtáme přes kořeny vlastních pochyb, nedostatečností a kupodivu i občasných hrdinství. Není slovo „osud“ jen milosrdnou omluvou pro naše slabosti?

Dospívání není nikdy úplně lehké. Jako by nestačilo, že zrovna neumíte moc dobře plavat, že vám doma uháčkovali šaty z chemlonu a že vás ve škole nutí nosit pionýrský šátek, ještě o vaši výchovu zápolí velice neortodoxní babička Máňa a mladá maminka Aranka. Zdálo by se, že tím výčet strastí dětství v Praze 60. a 70. let pro malou Simonu končí, jenže pak… „mi došlo, že budu nosit brýle už „nafurt“. Skoro jsem se zhroutila, protože jsem si uvědomila, že budu automaticky zařazena mezi brejlouny, brejlovce, brejláče, což bylo v mých očích to jediné, co mi scházelo do naprostého deklasu.“ Vtipně, bez patosu, s citem pro detail a pointu, tak vypráví Simona Bohatá příběh Máni a druhých, příběh svého dětství.

Kosťa se vrací z vězení a času už mu moc nezbývá. Cíba s Fošnou nikdy pořádně makat nebudou, ať se z nich Rýma třeba zvencne. Tři Marie si u vyschlé studny vyřizují dávné účty a na Silvestra možná všechno bouchne. Nejlíp je nakonec tomu nebohému kocourovi, který nemá o svém úděluani ponětí. Všechno kolem se mění a jisté je jen to, že ne všem osud rozdal stejně dobré karty. Hrdinové povídek jsou skoupí na slovo a svá tajemství, traumata, lásky i naděje si pečlivě střeží. Málokdy si někoho pustí k tělu, téměř nikdy nepožádají o pomoc. Za jejich mlčením a zdánlivě bezvýznamnými gesty se skrývá touha ještě alespoň jednou, možná naposled skutečně žít.