Na podzim 2021 uplynulo právě osmdesát let od chvíle, kdy nacisté zahájili systematické deportace Židů z Čech a Moravy do vyhlazovacích koncentračních táborů. K tomuto neblahému výročí vychází kniha vzpomínek pamětníků přeživších šoa. Všichni zakusili antisemitskou persekuci, všichni jen zázrakem přežili nacistické „konečné řešení židovské otázky“, všichni ztratili své blízké. Jsou to skutečné příběhy skutečných lidí, které jsouvšak mnohdy krutější než smyšlené thrillery. Jsou to svědectví o zločinech.
Listopad 1989 symbolizuje zásadní předěl mezi pozdním totalitním režimem a demokracií. Od převratu se odvíjela svoboda, která změnila životy všech obyvatel českých zemí, pro každého jednotlivce však znamenala něco jiného, každý se s ní vyrovnával po svém. Jak žili lidé předtím a jak potom? A co to vypovídá o současné rozdělené společnosti? Kniha přináší portréty a reflexe protikomunistických odbojářů, disidentů, lidí vydíraných tajnou policií. A také vzpomínky někdejších pohraničníků a příslušníků SNB.
Život za normalizace nebyl idylický. A idylické nebyly ani životní příběhy těch, kdo se normalizování bránili, a dokonce ani oněch aktivních normalizátorů. Režim usiloval především o to, aby každý pocítil sociální jistoty, ale zároveň aby ani na chvíli nezakusil pocit svobodného občanství. Druhá kniha, která vznikla podle cyklu ČT "Příběhy 20. století", opět popisuje mnohdy dramatický život v době husákovské normalizace.
Výbor z publicistických textů od roku 1996 přináší širokou diskusi o soudobých dějinách a způsobech, jakými se lidé vztahují k nedávné minulosti. Autor se zaměřuje na to, jak tyto diskuse odrážejí situaci společenství a jak definují jeho identitu. Skrze konkrétní příklady z kulturního a společenského dění po roce 1989 analyzuje jak vážné problémy, tak cenné příklady pozitivních postojů a činů, které by mohly přispět k budování povzbudivější tradice. Autor zdůrazňuje, že veřejné přemýšlení o tom, kdo jak obstál v různých situacích, je riskantní, ale nezbytné pro otevřenou kritickou diskusi.
Texty se dotýkají různých témat, jako jsou Václav Havel, Bohumil Doležal, Pavel Kohout, Miloš Forman a další významné osobnosti a události, které formovaly českou společnost. Autor se snaží ukázat, že minulost stále ovlivňuje přítomnost a že je důležité o ní diskutovat, abychom lépe porozuměli současným problémům a výzvám. Tímto způsobem se snaží přispět k hlubšímu porozumění a reflexi naší historie.
Jak snadno se člověk mohl stát spolupracovníkem StB? Jakými prostředky vydíral bývalý estébák evangelické faráře? Jak se žilo v 70. a 80. letech homosexuálům? Co způsobilo ponížení tzv. anticharty mezi umělci i prostými občany? Kniha podle dokumentárního cyklu České televize, jenž vznikl ve spolupráci se obecně prospěšnou společností Post Bellum, přináší unikátní příběhy a dramatické osudy obyčejných lidí v době husákovské normalizace.
Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v Československu přináší pestrou mozaiku mapující všechno, co obyvatelé této země ve 20. století prožili: války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepětí proti totalitě. Pohnuté osudy, v kterých se zrcadlí jednotlivé éry našich dějin, jsou mnohdy napínavější než smyšlené thrillery. Zvláště jímavé jsou příběhy těch, kdo byli pronásledování jak mocí nacistickou, tak komunistickou.
Příběhy obyčejných lidí, kteří se dostali do konfliktu s totalitní mocí, ať již nacistickou či komunistickou, jsou mnohdy napínavější než kdejaký thriller. Některé pohnuté osudy těchto neznámých nebo zapomenutých hrdinů 20. století znáte z cyklu České televize „Neznámí hrdinové“ jiné nedávno objevené portréty, jsou však poprvé publikovány právě v této knize!
Příběh Rudolfa Vrby, který spolu s Alfredem Wetzlerem uprchl z Osvětimi, aby informoval svět o Šoa
Příběh Karla Kukala, který spolu s dalšími politickými vězni utekl z trestaneckého pracovního tábora
Příběh Václavy, Marie a dalších členů rodiny Nebeských, okradené o statek a vyhnané z domova
Příběh Rudolfa Bělohoubka, jemuž rozvášnění „mstitelé“ na sklonku války zabili rodiče
…a další osudy ve střetu s dějinami.
Sovětská okupace Československa, která začala v noci z 20. na 21. srpna 1968 (a trvala pak víc než dvě desetiletí) poznamenala život několika generací. Vpád a pobyt „spřátelených“ vojsk měl tragické následky: kvůli imperiálním zájmům SSSR u nás umírali lidé, o sovětskou armádu se opíral normalizační režim, který až do roku 1989 devastoval zemi, komplikoval a ničil občanům životy, vedl k masivní emigraci. Jak lidé okupaci prožívali? Alespoň částečnou odpověď dává kniha Moskva posílá tanky, v níž najdete vzpomínky třiadvaceti lidí, osobností známých i méně známých, doplněné bohatým fotografickým doprovodem.
Současné Rusko na svou sovětskou historii v mnohém navazuje a hlásí se k ní. Stejně jako u nás v roce 1968 došlo nedávno i na Ukrajině k hrubému porušení mezinárodního práva, ruská intervence na cizím území vedla k vleklému ozbrojenému konfliktu a k velké humanitární krizi. Publikaci, připomínající naší vlastní historickou zkušenost, proto doplňují čtyři texty, poukazující na paralely ruské vojenské agrese na Ukrajině a okupace ČSSR.
Příběhy obyčejných lidí, kteří se dostali do konfliktu s totalitní mocí, jsou často napínavější než smyšlený thriller. Přitom jsou pravdivé. Dnes je v módě relativistický přístup k minulosti: nic nebylo za totality černobílé, každý se musel tak či onak ohnout, události je třeba nahlížet „v dobovém kontextu“. Opravdu? Někteří naši spoluobčané byli ochotni „říct ďáblovi ne“, ač jim takové rozhodnutí mnohdy změnilo celý život. Julie Hrušková po komunistickém puči, v pouhých devatenácti letech překročila rakouské hranice, aby se aktivně účastnila odboje. Byla zatčena, dlouhodobě vězněna a mučena estébáky s celoživotními následky. Julius Varga, vozíčkář, který byl paradoxně největším postrachem StB v rodném kraji. Studenti, kteří parodovali Rybovu mši slovy „Hej, Gusto“ a putovali do kriminálu, či muž, který ukrýval 15 let ve stodole uprchlíka hledaného komunisty…
Pohnuté příběhy těch, kdo hrdinně zasáhli do dějinného vývoje, či jen do osudů obyčejných lidí, vylíčili dokumentarista Adam Drda a ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa. Příběhy neznámých hrdinů přinášíme v knižní podobě v řadě EČT již podruhé. Mnohé znáte z cyklu České televize Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy nebo z rozhlasového cyklu Příběhy 20. století. S některými, nedávno objevenými portréty, se můžete poprvé seznámit právě v této knize.
Velký knižní výbor z každodenních glos a komentářů kritika, publicisty a politologa Bohumila Doležala.
Kritik Doležalova formátu se v českém veřejném životě objeví jen jednou za čas a v českém prostředí po roce 1989 představuje obzvlášť výjimečný a těžko souměřitelný úkaz. Jeho Události přinášejí jedinečnou komentovanou kroniku naší doby, v níž autor mimo jiné zaznamenává a analyzuje – s mimořádnou jasnozřivostí, inteligencí, erudicí, vtipem a také vytrvalostí – podstatné příčiny postupného propadu místní politiky a veřejného dění, a to v kontextu vybraných událostí historických i světových. Doležalovy Události tak přinášejí i případné a inspirativní odpovědi na otázku, proč se česká demokracie neustále vyvíjí k horšímu, resp. proč se nevyvíjí k lepšímu. Jejich velký knižní výbor z let 2000–2014, který připravil Adam Drda ve spolupráci s Terezií Pokornou, vydává Revolver Revue k dvacátému pátému výročí pádu komunistického režimu v roce 1989.
Podtitul: Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau
Šoa, nacistické vyhlazování Židů, je v Čechách často vnímána jako něco cizorodého, nikoli jako nedílná součást národní tragédie. Zatímco příběh Lidic je známý, málokdo ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zavražděno téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Tato událost, spolu s dalšími vraždami v červenci téhož roku, představuje největší masovou vraždu českých občanů během druhé světové války. Rodinný tábor byl zřízen nacisty v Birkenau v září 1943 a jeho prvními obyvateli byli Židé z Čech a Moravy deportovaní z ghetta Terezín. Tito lidé byli podrobeni šestiměsíční karanténě, po níž mělo následovat Sonderbehandlung, což v nacistické terminologii znamenalo smrt v plynové komoře. Karanténní lhůta vypršela v březnu 1944.
Kniha Adama Drdy dokumentuje historii rodinného tábora na základě vzpomínek několika desítek přeživších a obsahuje dobové snímky a fotografie Radovana Kodery, které zachycují zbytky rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.
Kniha přináší příběhy osobností z pera novináře Adama Drdy, které reprezentují různé formy odporu proti totalitnímu režimu v letech 1948–1989. Zastoupeni jsou tu lidé, kteří působili v ozbrojených protistátních skupinách (jako třeba členové organizace Černý lev 777), sloužili tajným službám demokratických zemí (například Jiřina Slámová či Miroslav Dvořáček), vyráběli a distribuovali letáky (Karel Pecka). Setkáte se s těmi, kdo na protest proti stavu společnosti a politické reprezentace zvolili krajní možnost a dobrovolně obětovali život (Jan Palach a Jan Zajíc). Dále představujeme ty, kdo vzdorovali na kulturním poli (Ivan Martin Jirous), vydávali samizdat (Jiří Gruntorád), působili v občanských iniciativách (Dana Němcová či Petr Placák).
V druhé části knihy najdete medailonky laureátů Ceny Příběhů bezpráví či osudy lidí objevených studenty při pátrání po obětech komunistického režimu ve svém okolí. Zdroj: jsns.cz
Publikace zachycuje osudy několika pamětníků-českých Židů především v období nacismu. Setkáte se v ní s lidmi, kteří se v českých zemích buď narodili, nebo k nim měli či mají zvláštní vztah. Všichni zakusili antisemitskou persekuci, všichni jen zázrakem přežili nacistické „konečné řešení židovské otázky“, všichni v letech 1938-1945 ztratili své blízké. Kniha, zaznamenávající například vzpomínky Miloše Dobrého, Alexandry Gutinové-Slačálkové, Richarda Glazara, Helgy Hoškové-Weisové, Heleny Maršíkové a dalších, vychází z úspěšného dokumentárního cyklu Příběhy 20. století (Český rozhlas Plus, Radiožurnál, ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum). Navazuje na předchozí publikace „Kruté století“ (titul již vyprodán) a „V komunismu jsme žít nechtěli“.
Jak se žilo v Československu v letech 1969-1989? Co jsme tu vlastně tenkrát měli za režim? Bylo to jen otravné zřízení, které občany drobně šikanovalo, nebo promyšlený dusivý systém, soustavně utlačující ty, kdo se mu v každodenním životě nepřizpůsobili a \"vybočovali z normy\"? Těchto otázek se dotýká sborník Naše normalizace, v němž na poslední dvě dekády čs. komunismu vzpomíná více než třicet osobností především kulturního a veřejného života. Osloveni byli hlavně lidé, kteří \"za Husáka\" nedělali kariéru, ale snažili se uchovat si maximální možnou míru osobní svobody, pokoušeli se vytvářet něco smysluplného pro sebe či pro druhé. Ve sborníku, který edičně připravili Adam Drda a Karel Strachota, najdete mimo jiné vzpomínky spisovatelů Jaroslava Formánka, Lubomíra Martínka a Terezy Boučkové, texty novinářů Zbyňka Petráčka, Ondřeje Štindla a Daniela Kaisera, příspěvky politologů Bohumila Doležala a Josefa Mlejnka a mnoha dalších. Součástí publikace je obrazová příloha sestávající z prací předních českých fotografů, například Karla Cudlína, Dany Kyndrové a Luboše Kotka. Kniha volně navazuje na loňskou publikaci Mýty o socialistických časech, která vyvolala značný zájem čtenářů.
Od roku 1989 ještě neuplynulo ani čtvrt století a období tzv. husákovské normalizace se už mnoha lidem začíná jevit takřka v růžových barvách. Zrodila se spousta legend: všechno bylo levnější, školství bylo kvalitnější, zdravotnictví nám záviděl celý svět, společnost byla sociálně spravedlivější… Kniha ukazuje, že realita 70. a 80. let vypadala jinak.
Mýty o socialistických časech nejsou odbornou historickou prací a jejich cílem nebylo podat vyčerpávající pohled na socialistickou každodennost. Autorské texty publicistů Adama Drdy, Stanislava Škody a Josefa Mlejnka by ale mohly vyvolat diskusi a mohly by čtenáři posloužit jako korektiv, aby si obraz o životě za normalizace nevytvářel jen na základě růžově zabarvených vzpomínek, tendenčních dobových komedií či seriálů a nostalgicko-nekritické populární filmové tvorby, která se objevila po roce 1989 a většinou se vyznačuje „laskavým humorem“, ale postrádá jakoukoli reflexi.
Autory doprovodných fotografií jsou Luboš Kotek, Karel Cudlín a Jan Pohribný. Vytaženy ze šuplíků, v nichž byly desítky let uloženy, nás tyto fotky vrací v čase nazpátek. Možná to nebude úplně příjemné ohlédnutí, ale je ho potřeba.
Podtitul: další kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století Kniha volně navazuje na titul Kruté století stejných autorů. Představuje však životní osudy lidí z doby nástupu komunismu a normalizace. Obě knihy tematicky vycházejí z rozhlasového cyklu Příběhy 20. století, který připravuje Český rozhlas - Rádio Česko ve spolupráci s Občanským sdružením Post Bellum.
Lidé, o kterých je tato kniha, jsou naši nenápadní sousedé a současně výjimeční svědkové moderní doby – 20. století, které nad jiné vynikalo technickým pokrokem a krutostí.
Lidé, o kterých je tato kniha, žijí dosud mezi námi. Generál Tomáš Sedláček bojoval za druhé světové války za československou svobodu na západní i východní frontě. V roce 1941, v době, kdy se přepravoval z Francii do Anglie, byl Mikuláš Hulín, mladík z Poskarpatské Rusi, na cestě do sovětského Gulagu. V červenci 1943, kdy Sedláček absolvoval v Anglii výcvik, přežili Antonín Činka a Josef Kechrt vyvraždění své volyňské vesnice Český Malín a stejně jako Sedláček pak bojovali na Dukle. Možná se tam potkali s pozdějším prokurátorem Karlem Vašem, možná, že se s ním kdesi v sovětském lágru míjel i Mikuláš Hulín, ale zcela určitě ho potkal další voják z východní fronty Jaroslav Grosman. Roku 1944, kdy „volyňáci“ narukovali k čs. východní armádě, zápasily Anita Fischerová a Anna Kovanicová o život v Osvětimi a v dalších nacistických vyhlazovacích táborech a Anna Magdalena Schwarzová doufala, že přežije Terezín. Po roce 1948 už byl Jaroslav Grosman v komunistickém kriminále, kam Sedláček přibyl roku 1951 a Anna Magdalena Schwarzová roku 1953. Jaroslav Řičica se zrovna stával komunistickým vyšetřovatelem, Karel Vaš už poslal na smrt Heliodora Píku, Vratislav Herold si podával žádost o přijetí ke Státní bezpečnosti…
Počátkem devadesátých let se říkalo, že v Československu komunistická strana zmizí sama od sebe. Prý z "biologických" důvodů. Že komunisté a jejich sympatizanti vymřou. Stalo se ale něco jiného. Členů KSČM opravdu ubývá, protože umírají, jenže z masivního kolosu předlistopadového voličstva zbývá ještě hodně. KSČM nemizí, spíše naopak. Objevuje se v pozicích, kdy jako by ji od vstupu do vlády dělil již jen krůček....
