Gib I. Mihăescu Livres

Příběh Rusky se odehrává po první světové válce na rusko-rumunské hranici, jen několik let poté, co došlo k sjednocení Rumunska. Do zapadlé pohraniční stanice na břehu Dněstru je odvelen se svým oddílem poručík Ragaiac. V přízračném prostředí šedozeleného světa bažin, rákosí a tajemné stepi na druhém břehu, daleko od obydlených míst narůstá postupně jeho sen o ideální ženě, "Rusce", jakou zná z ruských klasických románů. Snění se mění v neochvějnou víru, že jednou v noci "Ona" přejde přes Dněstr a on ji zachrání. S příchodem zimy Dněstr zamrzá a sen se zdá být na dosah. Ze sovětského Ruska prchají davy běženců, ale rozkaz je jednoznačný. Ti, kdo nemluví rumunsky nebo nemají příbuzné na rumunské straně, se musí vrátit zpátky, bez ohledu na to, jestli skončí ve vodách rozbouřené řeky nebo v nástrahách tajícího ledu. Jednoho dne dívka snů přejde hranici, jenže v sousedním úseku poručíka Iliada…

Stylově vytříbené, výrazově plnokrevné povídky a novely uvádějí čtenáře do přeludného světa na pomezí nevábné skutečnosti a mátožného snu. S výjimkou povídky Boží muka, v níž klopotné putování trojice vojáků ztracených v mrazivé zimní noci splývá s expresionistickou vizí všelidské katastrofy, jsou to vesměs psychologicky propracované monografie nezřízené žárlivosti, která zpravidla vyústí ve zločin.

Deşi critica veche nu l-a apreciat. Zilele şi nopţile unui student întârziat rămâne cel mai bun roman al lui Gib I. Mihăescu. Şi aici intervine tema bova­rismului masculin. [...] Romanul are la început o originală fac­tură picarescă şi reconstituie cu umor şi cu multă culoare at­mosfera mahalalelor bătute de erou. O tipologie bogată, schi­ţată cu mână sigură, populează cartea, dând o imagine plină de veridicitate a mediului ambiant. Interesantă şi surprinzătoare e răsturnarea care se petrece la un moment dat. Romanul de­vine grav. Psihologia lui Mihnea se adânceşte, problemele exis­tenţei lui câştigă ecouri morale. Bovarismul intelectual e văzut aici sub un unghi critic mult mai ascuţit. Ideea lu Gib I. Mi­hăescu este de a denunţa atât viaţa morală a eroului (acesta e pedepsit prin efectul social nociv al comportării lui, deoarece constată cum pot apărea din alt unghi comportările cinice), cât şi dezarmarea fiinţelor care, ca Arina, trăiesc doar în lumea ficţiunilor ideale, nu ştiu să se apere de animalele prădalnice ale junglei morale din jur. Mihnea Băiatu, în finalul romanului, e decis să cucerească cetatea ştiinţei ca un om întreg, în­văţat cu legile aspre ale exigenţei. Cartea are o rezonanţă sufletească tonică. Idealul urmărit nu mai ia aspectul unei fan­tome înşelătoare, ci e scos dintr-o experienţă dureroasă de viaţă, examinată cu luciditate. OV. S. CROHMALNICEANU